Jak jsem fotil hokejisty

• 25.12.2010 09:00
• historie

Kromě toho, že jsem se už jako kluk zamiloval do letadel, tak jsem začal i fotografovat. To si pamatuji přesně: prvně jsem zmáčknul spoušť fotoaparátu dne 16.6.1945, to mně bylo zrovna deset let. A když mi pan drogista zhotovil první snímky, bylo rozhodnuto.

Fotil jsem všechno kolem sebe. Kamarády, kamarádky, život u nás na vesnici, a protože ta je v blízkosti letiště, tak i letadla. Ani tomu nechci věřit, ale fotkám, které jsem tenkrát nafotil, se dnes říká „historické“. Ale je to tak, Francouzi tomu říkají „c´est la vie“ – to je život.

Když jsem nastoupil jako letecký mechanik, byl jsem letadlům blíž, a tím i životu na letišti. Tam už jsem měl fotoaparát stále po ruce a jak to šlo, tak jsem fotografoval. V kombinéze leteckého mechanika jsem se volně pohyboval i po ploše a všechno jsem měl, jak se říká, z první ruky.

Zpočátku, než si na mne zvykli, to vadilo fotografům, kteří tam přišli za reportáží. Nejvíce mne pronásledovali ti od nejvlivnějších deníků, a taky jsem vadil reportérovi od hlavní tiskové agentury. Ale čas smyje vše, jak se zpívá v jedné opeře, i oni si zvykli. Asi to bylo tím když poznali, že mne zajímají více letadla, než ti, co z nich vystupují a které přišli vítat. Když zjistili, že svoje fotky nikde nepublikuji, vzali mne na milost.

Tak jsme vedle sebe žili, až přišlo mistrovství světa v hokeji v roce 1969. To bylo několik měsíců po tom, co nás obsadila vojska Varšavské smlouvy a naši hokejisté na tomto mistrovství porazili mužstvo Sovětského svazu, a to hned dvakrát. Jednou to bylo 2:0 a podruhé 4:3, což se jim v minulých letech nikdy nepodařilo. Toto naše dvojité vítězství bylo chápáno jako naše odplata za srpen 1968. V celém státě nastalo ohromné veselí a hokejisti byli oslavováni, jako hrdinové. Až nastal den, kdy měli tito hrdinové přiletět. K jejich uvítání se na letiště dostavily tisíce lidí.

Nad hlavami měli transparenty a na nich byly výsledky obou zápasů. Nadšení bylo obrovské, přišly maminky s dětmi, stařečkové o holi. Všichni chtěli být u toho, až budou naši hrdinové vystupovat z letadla. Ani já jsem si nemohl nechat jejich přílet uniknout. Tak jsem s foťákem na krku pomalu přicházel na plochu a zamířil k místu, kde se předpokládalo, že letadlo s hokejisty zastaví. Ani jsem si nevšimnul, že tam nikde nevidím svoje „kolegy“ od novin. To mi došlo až později. Pomalu jsem kráčel, když vedle mne zastavil autobus, co vozí cestující, a řidič, můj kamarád, na mě volá: „ Jdeš fotit hokejisty? Tak si nastup.“ Moc jsem to nechápal, ale poslechl jsem. A už jsme zamířili přes celou plochu a pak ještě dál, až na konec přilehlé přistávací dráhy. Tam už jsem viděl skupinku lidí i schody, které se přistavují k letadlu pro výstup cestujících.

Začalo mi svítat. Letadlo zastaví zde a hokejisté vystoupí tady, daleko od vítajících davů. V dáli už bylo vidět, jak dosedla Il-18 a pomalu dojížděla k místu, kde jsme stáli. Po vypnutí motorů byly přistaveny schody, a už se ve dveřích objevují první hrdinové. Nadšeně zdraví lidi, kteří se zde shromáždili. Byli to zaměstnanci letiště, kteří se náhodou dozvěděli, kde budou hokejisti z letadla vystupovat. Pořizuji několik snímků okamžitě po příletu, a už jsem opět v autobuse, abych zachytil jejich šťastné a rozzářené obličeje zblízka. Ostatně posuďte sami.

Když všichni nastoupili, autobus se vydal k letištní budově, kde byly shromážděné davy lidí. Pomalu kolem nich projížděl a všichni se navzájem máváním zdravili. Teď teprve jsem si uvědomil, že zde není nikdo od tisku, a že jsem celou událost vyfotil zřejmě sám. To bude něco, pomyslel jsem si, a už jsem pospíchal do fotokomory a začal jsem vyvolávat filmy. Asi za dvě hodiny byly hotové i fotografie, a už jsem s nimi pospíchal do redakce obrazového sportovního týdeníku.

Pan redaktor mne přijal vlídně, fotky si se zájmem prohlédl, pochválil je a řekl, že o ně nemají zájem. „Ale proč?“ zeptal jsem se, „vždyť říkáte, že jsou pěkné. A budete jediní, kdo je má.“ „Protože o ně nemáme zájem“, odpověděl.

Trochu mě to naštvalo, nechápal jsem jeho postoj, a řekl jsem si, že jim ještě ukážu. Okamžitě jsem navštívil redakci největšího a nejvlivnějšího deníku, a tam mě přijal sám zástupce šéfredaktora. Ale situace se opakovala. Prohlédl fotky, pochválil, a řekl, že o ně nemají zájem. Upozornil jsem ho, že to jsou zřejmě jediné fotky z tohoto příletu, že tam bylo tisíce lidí, a že by bylo škoda je nezveřejnit. Podíval se na mne, fotky vložil zpátky do obálky a otcovským hlasem pravil: „Podívej mladej, fotky máš opravdu pěkný, tak je nech v této obálce, dej je na dno nejspodnějšího šuplíku a nikomu o nich neříkej. Zapomeň na ně.“ Teprve teď jsem začínal chápat, že není v něčím zájmu fotky zveřejnit. Zachoval jsem se podle rady. Fotky putovaly do šuplíku, až na dno, a já jsem na ně opravdu zapomněl. Tak tam ležely čtyřicet roků.

Vzpomněl jsem si na ně až při posledním mistrovství světa v ledním hokeji a fotky jsem znovu objevil. S krátkým komentářem jsem je uvedl v jedné fotogalerii na internetu. Zde si jich všimla redaktorka jednoho obrázkového týdeníku, kontaktovala mě a požádala, zda bych jim mohl fotky poslat, nejlépe ještě dnes.

V 17 hodin mi volala, že byla redakční rada a tam se rozhodlo, že fotky nechtějí. Opět jsem se zdravě naštval, a fotky nabídl jednomu nejprodávanějšímu deníku. Pan redaktor při jejich prohlížení jen zářil a řekl, že to bude na dvoustránce jejich nedělního vydání. Odpoledne že je redakční rada, a tam budou prezentovány. Pak vám zavolám. V 19 hodin volal, že o fotky není zájem. Tak jsou zde a jste jedni z prvních, kdo je může vidět. Posuďte je sami.

Související kategorie