...a ani ne cvičená.Jeho výraz,že přistál "Frístár" (Tristar) nebo že "antikolišn blik blik",také na letišti zdomácněli...to já jen jako poznámku pro p.Klimeše....

Ahoj WW. Piš častěji. A takový WéWoviny by nás asi taky hodně bavily.

zcela náhodou jsem se dostala na tyto stránky a přečetla zpětně všechny Čechoviny....i pro mne osobně znamená "malé tučko" kus historie. Létala jsem s ním velmi často "v posádce" na trase Ostrava- Praha, přestože jsem nepatřila k létajícímu personálu. Po více než 20ti letech jsem si tak připomněla jedno takřka bezstarostné období svého života. Epizodu, kdy pro mne letadla, letiště,vůbec letectví a lidé kolem něj znamenalo vše. I když se již dávno pohybuji v jiném oboru, vzpomínky, obzvlášť ty příjemné, zůstávají... Ještě jednou Honzo, díky. Zavítám častěji..

V letech 78-79 jsem před vejškou brigádničil jako nakladač. Občas jsme vypomáhali i na "cizine". Jako dnes si pamatuji, jak jsme si vybudovali ochranný reflex při otvírání zadních vrat u nákladového prostoru TU134. Na kymácející se plošině vysokozdvižného vozíku jsme jednou rukou otevírali dveře a druhou si kryli obličej. Proč? Občas se stávalo, že na poslední chvíli v Moskvě nebo Leningradu volně přhiodili na síť, která jinak poutala bagáž tehdejší hit: plechové šlapací Moskviče. Nikdy jsme nevěděli, kdy nám ta zelená obluda vyjede na hlavu.

napravovačům, zpochybňovatelům, kritikům, polemizátorům, chválitelům a v neposlední řadě také těm, co je jim to úplně fuk, zkrátka všem ptákům obecným českým milujícím létadla …dovolte mi pár slov do pranice, která se vždycky více méně rozpoutá po vydání nových Čechovin…
…osobně si myslím, nechca poučovat, že nečitelné a suchopárné Čechoviny budou v tom případě, pokud se autor bude striktně držet pouze a pouze jenom faktů. Vezměte do ruky nějaký statistický výčet letopočtů, dat, čísel, technických poznámek, apod. a začtěte se do něho. Vypovídací hodnota uvedených tiskovin bude sice stopro, ale upřímně, pobavíte se u nich? Je nad slunce jasné, že fakta budou čtivější, když autor svoje psaní víceméně zlehčí, tu ubere, tu přidá ve svých myšlénkových hnutích, tak jak to vidí; hnutí mysli jsou jenom jeho a proto jedinečné. Má nutkání se s nimi podělit se svými čtenáři. Nemusel by. Mohl by sedět na zadku a plesnivět zaživa. Způsob psaní a vyjadřovací způsob je jeho volba a nic ho k tomu nenutí. Je to jeho právo. Druhý účastník stejného prožitku může událost popisovat stejně, trochu jinak nebo úplně jinak, čtivěji nebo méně čtivěji, neboť jeho fantazie, myšlenkové pochody a způsob vidění je zákonitě jiný a nicméně jedinečný anebo - totiž nic nedělat. Co je ale diametrálně rozdílné a podstatné ? Podstatné je to, že pan Čech vzpomíná a píše, kdežto čtenář polemizuje nad již napsaným, formulovaným. Pan Čech pravidelně usedá k psacímu stroji nebo PC a svoje myšlenky a vzpomínky dává v plen veřejnosti, tedy nese svojí kůži na trh i s tím vědomým rizikem, že čtenář bude souhlasit méně nebo více nebo odmítat. Je to dřina, totiž pravidelně psát. Zkuste si, prosím, každý z vás usednout a napsat, cokoliv, aby to mělo hlavu a patu, aby to bylo čtivé, aby bylo zřejmo, co tím chtěl básník říci. Pak zkuste napsané publikovat a radovat se se svými čtenáři nebo být rozladěný nad kritiky napsaného. Ve svých příspěvcích čtenáři svobodně vyjadřují svoje reakce ať již slušně nebo méně slušně, záleží na jejich vychování. Osobně mohu také polemizovat s autorem nad napsaným, mohu souhlasit, nesouhlasit, neměl bych ale urážet, ani autora, ani polemizujícího čtenáře. Mám také velkou možnost článek nečíst, tak jako mnoho jiných článků nečtu, ať již z důvodů časových nebo že mi autor tzv. nesedí. Na závěr bych chtěl napsat: děda mi dycky řikal - co nechceš aby lidé dělali tobě, nedělej jiným a chovej se tak, aby každé ráno před zrcadlem sis mohl říct – nejsi svině a nikomu jsi vědomě neublížil. Snažím se jeho radou řídit stále, i ve svém již důchodovém věku, a kupodivu mi to vychází. Pane Čechu, v mnohém s vámi souhlasím, v mnohém s vámi nesouhlasím, ale vždycky budu chránit vaše právo na svobodnou vůli projevu, neboť jenom tak můžem strkat tu káru nevědomostí a neumění v oboru demokracie směrem k její kultivaci; dobře si totiž pamatujeme, my všichni co jsme si prožili zásadní nemožnost se svobodně vyjadřovat, tu bezmoc a vztek na poměry. Jsem naprosto přesvědčen, že zrcadlo polemiky nastavené vašimi čtenáři pravidelně čtete a že kultivuje i vás. Mnoho dalších pokračování přeje pravidelný čtenář. Zdař Bůh.

S Honzou souhlasím, malý tůčko bylo skvělý éro, Lítal jsme na něm jako stevard 4 roky. Taky tam byli úžasný kapitáni na rozdíl od většiny těch na velkých tůčkách a dvaašedesátkách.Pánové jako Tlustý,Stránský,Bahenský,Velička to byla klasa.
Skoro na každé přistání jsem chodil do cockpitu, opíral jsem se o křeslo copilota, vedle mě poloseděl polostál navigátor, samozřejmě nepřipoutaný jako já.
Jeden z mých kolegů chodli často vykonávat velkou potřebu při startu, protože tůčko šlo pěkně ostře nahoru a tlak ho přikoval k míse.
Mejdany v předním cargu můžu jen potvrdit, děly se skoro na každém tuzemském letu. Stejně jako že lednice se musela držet nohou aby se neotevřela. Bývala u letectva velká sranda.....

Vážený pane Čechu,
Rád si vždy přečtu vaše články, někdy je beru trochu s nadhledem. Nicméně při čtení těchto vašich Čechovin jsem se zarazil, že jste sklouzl až do osobní roviny, pokud jde o „velmi zvláštního člověka“, kterého jste dal do blízkého kontextu s „trochu cvičenou opicí“. Podle Vašich článků soudím, že máte dobrou paměť, takže budete vědět, že několik let jsme Vy i já souběžně pracovali na různých pozicích v Czech-Ogden, následně přejmenovaných na Menzies. Toho člověka, o kterém se zmiňujete, pochopitelně osobně znám, několikrát jsem se s ním i střetl při řešení provozních záležitostí. Nejsme, a ani jsme nebyli, známí, jen zaměstnanci stejné společnosti. Než jsem nastoupil do Czech-Ogdenu, neznal jsem ho. Od té doby, co odešel z Menzies cca v roce 2004/5, jsem se s ním setkal jen jednou, když si tam přišel něco vyřídit. Nic nás nespojovalo, a ač věkově blízcí, důsledně jsme si vykali.
Kritizujete jeho češtinu. Ten člověk není národností Čech, je Slovák z malé oblasti na Slovensku, čítající několik málo vesnic, kde žijí etničtí Němci. Jejich rodnou řečí je němčina, říká se jim „Mantáci“. Například i bývalý slovenský prezident Rudolf Schuster, jak jsem četl kdysi v jeho životopise, je také „Manták“. Takže tento člověk, o kterém píšete, vyrostl v jistém jazykovém prostředí, pak v jiném vystudoval a pak se přestěhoval do dalšího. Někdo má talent na jazyky, někdo ne. Každý musí poznat po první větě, že on není původem Čech. Pak ale asi není nutné psát o této skutečnosti pejorativně. Vaše angličtina je bez sebemenšího přízvuku, bez jakékoliv odlišnosti ve vyslovování?
Netvrdím, že se události neodehrály zhruba tak, jak je popisujete, nebyl jsem u toho, ale asi máte dobré poznámky z té doby nebo fenomenální paměť, že ho i sebe dovedete citovat přímou řečí, neboť událost, kterou popisujete, tj. poškození TU3 společnosti B2 se odehrála někdy na podzim roku 1999.
Jen na okraj: píšete, že „letadlo za čtrnáct dní Rusové opravili…“ (kopírováno z Vašeho článku). Ale ono bylo přeci běloruské! A protože se po mém příchodu do Czech-Ogdenu záležitost dostala ke mně, nevybavuji si, že by mne při čtení písemností, včetně vyúčtování od Belavie, zarazila někde uvedená skutečnost, že ho opravovali Rusové, a ne Bělorusové…
A ten člověk, o kterém píšete, nebyl vedoucím „jen“ nakladačů jak uvádíte, ale vedoucím odbavení letadel na Rampě, neboť jeho podřízení také mj. pushovali, přetahovali, jezdili s toilet a water servisem, odmrazovali.

To jen pár faktů na upřesnění.

Jinak musím potvrdit Vaše slova o tom modrém koberci. Před lety jsem ho míval doma v chodbě...

S pozdravem
Ladislav Klimeš, také ing., a vzhledem ke škole, kterou jsem vystudoval, tvrdím o sobě, že „letecký“

Díky za vzpomínku na " klarinet ", jak se stotřicetčtyřce přezdívalo. v letech 91-97 jsem létal u ČSA jako steward. Byla to nádherná doba a s tůčkem jsme si hodně užili. Místo na sedačkách, dnes s několika bodovými upínáním, se sedělo na jednoduchých sklopných sedácích a na nebo se vytáhla bedna s prodejem a na to se hodila deka. Povinností toho, kdo seděl u vstupních dveří bylo zajistit dveře od lednice. Tedy pokud to šlo, jinak se musely přidržovat nohou. Jednou jsme ještě s jednou kolegyní letěli do Tater, někdy se létalo ve dvou a kdo byl nejstarší tak dělal " šéfa", nejmladší věkovka nosila lékárnu. Vidím to jako dnes, jak nám při " raketovém startu " vylétla basa s lahváčema a zamířila do kabiny. To, co se tam odehrálo byla menší apokalypsa. Můj kamarád tvrdí, že pivo v lahvi je mrtvý pivo. Tedy ta "mrtvá piva " náhle ožila a rozzuřeně se drala na svět připomínajíc samovolně spuštěnou baterii hasících přístrojů. V jakém stavu a s jakým plíživým odérem někteří cestující vystupovali si umíte představit.
V té době jsme bydleli hned vedle pivovaru na Smíchově a typický pivovarský pach se doma natáhl do všeho, takže mi bylo jasné, že jsme tůčko na hodně dlouhou dobu pokřtili.
HODNĚ se změnilo. Odér vyprchal, " klarinety " nám přestaly vyhrávat... a tak se jenom přehrabuju ve starejch " partiturách " a děkuju za vzpomínku.

Lidi jako je pan Vojta nazývám suchoprdy

Dík, hezké. Dokud se lidé starají-žijete!!!!!! Nenechat se znechutit. Plakali by nemnozí čtenáři. Dík a příště ... Jirka