Prvním populárním trikem je polštář nebo cestovní polštář kolem krku. Momentálně jde o hit sociálních sítí. Princip je jednoduchý. Cestující vezme povlak na polštář, nacpe jej tričky, spodním prádlem a dalšími měkkými věcmi a u nástupu jej prezentuje nikoliv jako zavazadlo, ale jako cestovní polštář. Nepřekvapí, že se již prodávají cestovní polštáře konstruované tak, aby se místo pěny naplnily oblečením. Na sociálních sítích metoda vypadá téměř geniálně. Problém je, že čím více se „lifehack“ rozšíří na TikToku, tím kratší je jeho životnost.

Háček je v tom, že aerolinka nemusí souhlasit s tím, že dvoukilový „polštář“ vycpaný oblečením skutečně polštářem je. Pravidlo, podle něhož musí aerolinka polštář přepravovat zdarma, neexistuje.
Mimochodem, takové „vycpatelné“ polštáře podává např. Amazon (https://www.amazon.com/Skywin-Travel-Pillow-Cover-Carry/dp/B0CKWDJDM9?th=1) .
Některé společnosti už na podobnou lidovou tvořivost reagovaly. Wizz Air například ve svých současných pravidlech výslovně uvádí, že polštář není samostatnou bezplatnou položkou a musí se vejít do příslušného limitu kabinového zavazadla. Základní bezplatné zavazadlo Wizz Airu má limit 40 × 30 × 20 cm.
Mnohem účinnější než polštář může být jedna z nejstarších metod: oblečte si kufr. Zvlášť v zimě může člověk nastoupit do letadla v bundě s překvapivým množstvím kapes. Prodávají se dokonce speciální cestovní vesty a bundy s velkými vnitřními kapsami, které v extrému začínají připomínat spíše příruční zavazadlo s rukávy.
Logika je zřejmá: svetr, bunda a nejtěžší boty oblečené na cestujícím nezabírají místo v příručním zavazadle.
Nevýhodou je, že takové cestování sice může být ekonomicky efektivní, nikoliv však pohodlné.
Daleko zajímavější je nákupní taška z letiště. Duty free je nejzajímavější výjimkou striktních pravidel. Proč tedy k nákupu v duty free ještě nepřihodit mikinu, nabíječku, atd. Výjimka se však týká nákupu, nikoliv dalšího zavazadla převlečeného za letištní obchod. Při případné kontrole proto můžete narazit. Takže je na vás, zda to risknout.

planes.cz jsou seriózní medium – zmiňujeme tedy i metody, která pravidla neobcházejí.
Ne každý trik musí obcházet pravidla. Jeden z nejúčinnějších je naopak dodržuje úplně přesně.
U low-costů je podstatné vejít se do kalibrátoru příručního zavazadla. Pevný kufřík buď projde, nebo neprojde. Měkký batoh však lze zmáčknout a přizpůsobit jeho tvar, aby se do kalibrátoru vešel. Navíc kontrola, zda se skutečně vejde, je složitější než „digitální“ projde-neprojde.
Zvláště při limitu 40 × 30 × 20 cm může kvalitní měkký batoh pojmout překvapivě mnoho věcí. Kompresní obaly na oblečení dokážou omezený objem využít ještě lépe. To sice neřeší hmotnost, protože ta se s objemem nesníží, ale povětšinou se kontrolují jenom rozměry.
Internetovou klasikou je fotografická nebo rybářská vesta.
Má deset, dvacet a někdy ještě více kapes. Telefon, fotoaparát, nabíječka, powerbanka, kniha, sluchátka a další drobnosti tak mohou zmizet z batohu a objevit se na cestujícím. Tady však může aerolinka v extrémním případě rozhodnout, že předmět vytváří bezpečnostní problém. Takže jako vždy a všude je nutno postupovat s rozumem. Výhoda mnoha kapes je, že některé věci, které při letu potřebujete, zůstávají pohodlně na dosah.
Existuje vžitá představa, že všechno, co člověk drží v ruce, automaticky přestává být zavazadlem. Nepřestává.
Notebook v samostatné brašně může být druhým zavazadlem stejně jako kabelka. Fotoaparát v samostatném pouzdře také. U tarifů s jediným osobním předmětem je proto bezpečnější počítat s tím, že všechny takové věci musí skončit uvnitř povoleného batohu, pokud pravidla konkrétní společnosti nestanoví jinak.
Naproti tomu například easyJet skutečně uvádí mezi dodatečně povolenými předměty deštník či kabát.
Rozhodující tedy není lidská logika typu „to přece není zavazadlo“, ale přepravní podmínky konkrétní aerolinky.
Na internetu lze najít cestující nastupující do letadla v několika vrstvách oblečení, s vestami přeplněnými elektronikou, polštáři naplněnými tričky nebo duty-free taškami, které by svou velikostí udělaly čest menšímu supermarketu.
Něco fungovalo. Něco funguje a něco fungovat přestane, až se to proflákne na TikToku.
Nejlepší metodou je plánovat strategii jak obejít větší (a placené) kabinové zavazadlo dopředu.
Z pohledu cestujícího je nejbezpečnější využívat skutečné výjimky konkrétní aerolinky. U Wizz Airu může být vedle malého zavazadla například kabát či přikrývka a nákup z duty free. Ryanair výslovně povoluje tašku z duty-free. easyJet připouští kabát, deštník a jednu standardní tašku s letištním nákupem.
Pokud jde o rozměry, např. Wizz Air do rozměrů nezapočítává kolečka kabinového zavazadla do 5 cm. Bohužel se může stát, že Wizz Air to sice povoluje, ale pracovník handlingové společnosti předpisy nezná a do kalibrátoru se předepsaný rozměr zavazadla s kolečky povětšinou nevejde, takže může nastat problém. Ale to není problém rozměrů.

Do nekonečných diskusí o zavazadlech letos vstoupila také Evropská unie. A právě kolem nových pravidel vzniká poměrně velký informační zmatek.
Pravidla jsou dnes v Evropě poněkud paradoxní. Soudní dvůr EU už v roce 2014 v případu Vueling konstatoval, že příruční zavazadlo je v zásadě nezbytnou součástí letecké přepravy a pokud splňuje „rozumné“ požadavky na hmotnost a rozměry, nemělo by být zatíženo dodatečným poplatkem.
Problém je ve slově „rozumné“. Evropské právo dosud neurčilo, zda tím má být batoh 40 × 30 × 20 cm, klasický kabinový kufřík 55 × 40 × 20 cm nebo něco mezi tím. Výsledkem je dnešní směsice pravidel, kdy si prakticky každá aerolinka stanovuje vlastní rozměry a vlastní tarifní podmínky.
Nová evropská regulace, kterou Rada EU definitivně schválila 13. července 2026, tuto nejistotu částečně odstraní. Poprvé zavádí jasné rozlišení mezi „osobním předmětem“ a větším „příručním zavazadlem“.
Každý cestující bude mít bez příplatku garantován jeden osobní předmět. Může jít například o malý batoh, kabelku nebo brašnu. Za vyhovující se považuje zavazadlo o rozměrech maximálně 40 × 30 × 15 cm nebo takové, které se vejde pod sedadlo před cestujícím.
A právě druhá část definice je důležitá. Rozměr 40 × 30 × 15 cm není absolutním evropským zákazem většího batohu. Pokud se například trochu silnější měkký batoh bezpečně vejde pod sedadlo, může podmínku evropského předpisu splnit také. Přesto může mít cestující problém při nástupu.
Tím bezplatná část končí.
Klasický kabinový kufřík ukládaný do police nad hlavou Evropská unie zdarma negarantuje. Aerolinky jej musí umožnit přepravovat podle své politiky a kapacity kabiny, mohou si však za něj nadále účtovat příplatek.
To je důležitý rozdíl proti původní představě Evropského parlamentu. Poslanci totiž prosazovali právo na bezplatné příruční zavazadlo do 7 kg a s celkovým součtem rozměrů do 100 cm. Tento návrh v konečném kompromisu však neprošel.
Nová úprava je tak pro cestující současně výhrou i prohrou.
Výhodou je jasně garantované minimum. Aerolinka už nebude moci říci, že v nejlevnějším tarifu není zdarma vůbec nic.
Nevýhodou je, že Evropská unie nakonec neprosadila jednu bezplatnou klasickou „palubku“ pro všechny. Low-costový model, v němž cestující dostane zdarma pouze malý batoh pod sedadlo a za kufřík do horní schránky platí, tak bude pokračovat. Řada tradičních aerolinek navíc situace využila a rozměr zavazadla dříve přepravovaného zdarma (typicky 55 × 40 × 20 cm) snížila na 40 × 30 × 15 cm. Za 55 x 40 x 20 cm si tedy nyní připlatíte. Kabinové zavazadlo, které dříve bylo často zdarma, se stává obchodním produktem aerolinky.

Pro Ryanair nebo Wizz Air nová regulace nepředstavuje žádnou změnu. Jejich současný model se v zásadě zachovává. (Foto: Which?, Wizz Air, Swiss, The Times, planes.cz)
No comments added.
Copyright © 1999-2026 planes.cz | CMS