I já pamatuji jednu historku kde měl hlavní úlohu pan Ženda. jednou se vrátlia takhle asi ve 2-3 ráno z Moskvy zpožděná naše TU 154M kvůli mlze a u letadla všichni kromě schodaře natěšení že udělají éro a půjdou spát. Schodař nikde a tak nebohý Rampák nejprve se rozjel vůbec najít a vzbudit pana Žendu, přivezl ho asi za 30 minut (kde ho našel je mě do dneška záhadou), ten popadl schody a hurá k letadlu. Ale chybka se vloudila a pan Ženda se rozjel až za křídlo za vyděšeného pozorování celé posádky. Asi 5 minut tam něco koumal, pak pochopil že tudy cesta nevede a vrátil se přistavit schůdky normálně ke dveřím. Výstup cestujících začal když už bylo letadlo kompletně vyloženo, catering byl taky venku atd... Následně měl pan kapitán docela jadrný komentář. Chudák Rampák který si to musel vyslechnout.
Jednak asi nemáte vůbec žádný smysl pro humor a jednak jste si za svůj život neráčil všimnout, že slovenština nemá kromě jiných českých specialit ani písmeno "ě" a tudíž lze napsat jen "neurekom"...
Kam ten svět spěje...
Zmíněného schodaře znám ještě z dob kdy jsem dělal na nákladu a sdílel s ním šatnu.Honza nic nepřidal je to všechno pravda a musím říct že dřív byla u letectva větší sranda.Noční na nákladu vždycky stály za to - mezi nočními speciály se hrál v třídírně fotbal a chodilo se nahoru na "déčko" na pivo. Když jsem pak lítal jako stevard u ČSA "starej harry" jak se mu taky říkalo si vždycky ke mně chodil "nafasovat".Kolegyním bylo divné proč i v největším vedru chodí ve vaťáku. Dal jsem vždycky harrymu 3 - 4 piva a bylo to. Jednou jsem mu neprozřetelně řekl ať si poslouží sám a pak jsem s hrůzou zjistil že si narval do vaťáku celé plato piv tedy 20 plechovek.Řval jsem na něj ještě když odtahoval schody a od tý doby sem ho nikdy nenechal fasovat samotnýho.
Vážení žlučníkáři a jaterní dietáři, je pravda, že jsou všichni lidé dokonalí a smích je smrtelný hřích? Je pravda, že se v ordinacích a v "konibaru" PČR nekonzumuje alkohol? Kdo jsou ti, kdo nabourávají podle TV zpráv tři až x automobilů? Za ty se nestydíte? Dříve se nelétalo celou noc jako dnes, takže byl čas i na jednu desítku. Výjimky existují všude, i Ženda míval někdy silnější jiskru. Usmát se nad historkou můžeme nejen proto, že už je to dávno, ale i proto, že se nikomu naštěstí nic nestalo. Nějak vám uniklo, že kromě Žendy nebyl kolikrát nikdo, kdo by se schody jezdil. Pro něj snad volno ani neexistovalo. Horším nebezpečím byli jiní, ale z toho poznání by vás určitě trefil šlak. Pominulo-li již bezprostřední nebezpečí, berme život s nadhledem.
Kadel: ono se na to da divat ruzne. Treba jako na ty ruske komedie Sveraz narodniho.... Zkratka nekomu prijdou takovehle historky vesele, nekdo v tom vidi tu vychodni, ruskou opileckou kulturu. Kazdy ma smysl pro humor asi jinak nastaveny. Ale naprosto vas chapu, zadny problem. Sam nevim, jestli se mam tomu smat nebo to odsoudit.
Pane Čechu,
takových "chlastacích historek" najdeme každý ve svým archívu "něurekom? ... :-/
Jinými slovy, pište raději o letadlech a lidech kolem nich, kteří za to lidsky i profesně stáli a ne o nějakým notorikovi, co ve vopici "prospal schody" ... :-))
To chce klid, hospodske povidacky, vyroba senzaci na pockani, polopravdy, ztrapnovani ostatnich lidi a tak podobne, to je proste repertoar pane Cecha a nic vic se od toho neda cekat. Takze ani neni potreba se tim nejak vzrusovat a znepokojovat. Kazdy je nejaky, s tim se proste neda nic delat.
Ty mě docela bavíš hochu, kolik ti je?
Pane Čechu, ztartil jsem k Vám veškerou úctu. Víte, že jste s tou bandů opilců mohl mnoha lidem způsobit neštěstí? To se ani dodateně nestydíte a ještě se tím chlubíte?
Celkem 17 záznamů
Je báchorečné, když mezi námi vůbec nějací Žandové jsou, neboť v takové přizni toho nad námi je jen malokterý z nás; Žandové nejdoucí prakticky z permanentního průšvihu se štěstím procházejí životem bez vážnějších důsledků svého konání; pokud jsme takového ve svém životě potkali, děkujme, neboť máme na co vzpomínat, máme co po létech zveřejňovat a chechtat se nahlas se svými posluchači, vždyť co je koření života? A v tom marasmu, ve kterém jsme prožili celý svůj produktivní život, každá kapka smíchu byla jako lék. Jendo, žlučníkáři vyjou, ale naše vzpomínky nám nemůžou sebrat, ty máme každý jedinečné. Díky a lehké péro přeje Přemek Kuchař