Barry M. Goldwater Air Force Range (dříve Luke Air Force Range)

• 17.04.2011 22:50
• na_cestach

Kdykoliv jsem jel na své oblíbené místo do indiánské rezervace Tohono O'odham, projížděl jsem po hranici Barry Goldwater USAF Range. Jedete mnoho kilometrů pouští, nikde nic, jenom pár supů a kaktusy kam oko dohlédne. O tom, že je tam ostrá střelnice, vypovídají jenom cedule o zákazu vstupu a hukot vojenských letadel, která jsou jenom zřídkakdy vidět.

 

Když jsem před pár lety začal fotit letadla, začal jsem se zajímat, jak se tam dostat a vyfotit letadla při ostré střelbě. Netušil jsem, že se letos v dubnu moje přání splní. Po několika telefonátech a výměně emailů nadešel den, kdy naše skupina fotografů dostala povolení. Sjeli jsme se k bráně, kde nás uvítala Teresa, paní, která vyřizuje styk s veřejností. Po krátkém školení (nezastavujte-nevystupujte) jsme se rozjeli k jedné střelnici, která byla ten den zrovna “ve službě”. Je třeba říci, že jich je tam několik a každá má jinou specifickou topografii. My jsme jeli na střelnici, která simuluje Irák, Írán a Afghanistán. Bohužel tam nejsou žádné stavby, jenom pár vozidel, hadrové terče a kříže na měření přesnosti dopadu bomby. V jiné části jsou i ze zvláštních "bloků" postaveny mosty, objekty atd....

 

Po delší době (celá střelnice je asi čtvrtina velikosti Slovenska) jsme dojeli k věži, která vyhodnocuje přesnost zásahu pomocí kamer. Protože byl ještě čas do příletu prvních letounů, dostali jsme krátkou přednášku o tom, jak střelnice funguje i s ukázkou střeliva a bomb, které se na této části používají. Podepsali jsme, že se nebudeme soudit s USAF pokud my nebo naše vozidla utrpí nějakou újmu na území střelnice, a dozvěděli se pár faktů. Původně jsem si to představoval jednoduše. Bohem a lidmi opuštěná poušť, která je oplocená a kam letadla házejí bomby. Dozvěděli jsme se, že střelnice zaměstnává zhruba 250 lidí (my viděli dva), některé na plný a některé na částečný úvazek. Včetně týmu archeologů, biologů, myslivců (rangers), pyrotechniků, údržbářů, mechaniků na vozidla, komisařů pro styk s indiány jiných lidí, kteří udržují střelnici v chodu. Nedaleko je také letiště Gila Bend Air Force Auxiliary Field, které slouží pro případ, že během cvičné mise dojde k technické závadě na letounu; dává možnost v místě nouzově přistát. Další ze zajímavostí je, že všichni lidé, kteří se starají o denní chod, jsou civilní zaměstnanci. Střelnice spadá pod Luke AFB, Glendale, odkud z centrály řídí i dálkové řízené vozidlo, které táhne oranžový "pytel", sloužící jako pohyblivý terč pro případ, že se nacvičuje útok na kolonu vozidel v pohybu.

 

Přestože střelnice aktivně funguje 70 let, pořád ještě tým archeologů prochází a vyhrazuje místa, kde se nacházejí indiánské skalní malby, pohřebiště a jiná archeologicky zajímavá místa. Pokud je oblast prohlášena za volnou k střelbám, zařadí se do aktivní zóny. Den na střelnici začíná většinou za rozbřesku, kdy myslivci (rangers) pečlivě prohlédnou části střelnice, kde se ten den bude střílet. Rakety, kanóny, bomby na ostro anebo bomby, které v sobě mají jenom malou a kouřovou nálož pro upřesnění dopadu. Na území střelnice žije velice chráněný druh antilopy Sonoran Pronghorn (Antilocapra americana sonoriensis); pokud se vyskytne někde v blízkosti, přesune se cvičení do jiné části. Další překážkou jsou pašeráci a přeběhlíci z Mexika, kteří využívají liduprázdnou část Sonorske pouště jako trasu většinou do hlavního města Phoenixu, které leží na severo-východ od střelnice. Důležitý faktor jsou i indiáni (Papago), jejichž rezervace má jižní hranice se střelnicí a kteří nejenom že neuznávají hranice USA, ale ani hranice Barry Goldwater Range. A tak často během cvičných náletů vjedou na koních anebo čtyřkolkách na uzavřené území, což vede k okamžitému zastavení veškeré činnosti.

 

Konečně kontrolní věž dostala hlášení, že několik F-16 z Luke AFB je několik minut vzdáleno. Kontrolní inženýr přepnul komunikaci do reproduktorů, takže jsme slyšeli každé slovo. Zajímavé je, že komunikace mezi věží a letadly je na velice nevojenské úrovni. Pokud se letouny dostanou do vzdušného prostoru střelnice, zahlásí se a oznámí kontrolní věži co budou dělat. V den naší návštěvy bohužel nebyla střelba raket a tak letouny nejdříve házely bomby z různých výšek. To byla dost nuda, letouny jsou poměrně vysoko, sice vidíte výbuchy, ale všechno je díky vysokým teplotám dost nefotitelné. Po každém dopadu bomby věž hlásí pilotům přesnost dopadu, a tak mají možnost při příštím průletu zkoordinovat výšku, rychlost apod. Pak přijde na řadu střílení na terč, to se opravdu odehrává před vašima očima. Letouny vodorovně nalétávají na hadrový kříž, velice blízko věže, fotograf musí být připraven, vše se díky krátké vzdálenosti odehrává v rychlosti. Byl jsem dost překvapen tím, že terč po střelbách zůstal celý, jen byl jako cedník. Nevím proč, ale myslel jsem si, že kanón M61 Vulcan udělá větší škodu. Každý letoun proletí 3x a po krátké a neformální rozlučce se vrací na základnu.

 

Při příjezdu na střelnici nám bylo oznámeno, že na rozvrhu toho dne nejsou žádné A-10, ale Teresa zavolala na pár míst (viděla naše protažené obličeje), a tak jsme za chvíli slyšeli v reproduktorech, jak se hlásí 4 A-10 na naši část střelnice. Na rozdíl od F-16 jsme je vůbec neslyšeli přiletět. Musím říci, že jsem několikrát mluvil osobně při různých návštěvách základen s piloty od F-16 i s piloty od A-10. Piloti F-16 jsou víc komisní, samá disciplína, sir sem a sir tam. Piloti A-10 jsou víc v pohodě, konverzace s nimi je stejná jako konverzace se sousedem. Doslova. A protože věděli, že na kontrolní věži je "návštěva", předvedli nám doslova privátní airshow. Včetně uvítacího průletu okolo věže, kdy jsem se doslova skrčil a myslím, že bych i rozeznal barvu očí u některých pilotů. Prostě srdce každého spottera doslova poskočí, bylo to lepší než sex. Po obvyklém shození pum nastalo střílení na terč. Kanón na A-10 je 30mm GAU 8/A Avenger-type, který je schopen až 4200 střel za minutu a doslova cupoval hadrové terče. Po několika minutách bylo po všem. Letouny se rozloučily výkrutem a zmizely za obzorem. Po chvilce úplného ticha jsme všichni začali řvát a skákat. Byl to úžasný den.

 

Článek je napsán za účelem popsat pocity normálního člověka, který má ne tak normální zážitek. Není to odborně-technické vysvětlení něčeho, a tak se na to i dívejte. Děkuji.

 

Související kategorie