Tempelhof – konec jedné éry

• 13.08.2008 18:00
• na_cestach

Když jsem na počátku jara dostal od svého přítele pilota nabídku zúčastnit se jednodenního letu na berlínské letiště Tempehof, nezaváhal jsem ani na chvíli. Vždyť je to poslední šance tohle letiště zažít, než je koncem října 2008 pro letecký provoz definitivně uzavřou.

Zhruba v polovině června jsme se spolu s dalšími příznivci letectví sešli časně ráno na letišti ve Kbelích, kde na nás již čekala perfektně připravená Cessna 421 společnosti Ponyexpres. Za velmi příznivého počasí jsme odstartovali a za chvilku již viděli soutok Vltavy a Labe u Mělníka. Let probíhá naprosto klidně, a tak díky namontované navigaci v prostoru pro cestující registruji v dálce Děčín a pak Drážďany, kde je vidět i letiště. Pod námi se najednou objeví MD-11 World, mířící právě sem, ale než stihnu vyndat foťák je nenávratně pryč. Pochutnávám si tedy na palubním občerstvení a s ostatními probíráme, proč se Tempelhof musí uzavřít.

Mezitím již nějakou dobu klesáme a jsou vidět rozsáhlá jezera v okolí Postupimi. Berlín leží přímo před námi a tam kdesi uprostřed je jako malý plácek na hraní přímo mezi domy letiště. Již je vidět runway a samo přistání mezi patrovými bytovkami je naprosto neopakovatelný zážitek. Jako kdybyste přistávali někde na Vinohradech! Pojíždíme kolem řady sportovních letadel a parkujeme na ploše.

Okamžitě po vystoupení z letadla zjišťuji, že tohle místo má úžasnou atmosféru. Ohromný terminál do oblouku je zleva zakončen věží a zprava vysokým radarem, který zde zůstal po Američanech. Uprostřed této obrovské budovy je zastřešení, pod kterým parkuje DC-3 a DC-6 v barvách USAF.

Jako by se zastavil čas. Letištní dodávka nás odváží do budovy k odbavení. Vstupuji do haly a opět na mne dýchne minulost. Kromě reklam leteckých společností je vše dokonalým zrcadlem minulosti.

Ujímá se nás starší sympatický pán ze správy letiště, aby nás provedl po dostupných prostorách této gigantické budovy. Hned zkraje uvádí, že se jedná o třetí největší budovu na světě hned po Pentagonu a bukurešťském paláci bývalého diktátora Ceauceska.Prohlídku začínáme prostorem nad vstupní halou. Původně měla být tato hala vysoká jako celá budova, ale později byla snížena neplánovaným stropem. A tak se procházíme v hale, která má zdobený strop a po stranách zbytky sloupů, ale to vlastně nikdo z cestujících nikdy neviděl. Vše je naprosto původní, pouze na jedné stěně visí obrovské barevné plátno s leteckým snímkem celého letiště a parkující C-17 napovídá, že je z jiné doby. Pokračujeme prohlídkou opuštěných prostor po USAF, kterým patřila celá levá polovina budovy. Postupně procházíme opuštěnou tělocvičnou, prostory pro velení, částí nemocnice a kantýnou a hernou s kulečníkovými stoly. Vše je v bezvadném stavu, jako kdyby to bylo opuštěno teprve nedávno a ne v roce 1993. Pouze v kantině se zřejmě pořádají mejdany pro místní studenty, neboť zbytky po jednom z nich se povalují v podobě pivních lahví všude a na baru je jakési maturitní tablo. Průvodce nás ovšem ujišťuje, že akce byla včera a dnes již určitě bude zase uklizeno. Prostě německý ordnung má něco do sebe.

Naprosto mne fascinuje, že i když má průvodce ID kartu na krku, všechny prostory odemyká klíči, kterých má veliký svazek jako hradní kastelán. Tak občas čekáme, než se najde ten správný a jdeme dál. Vystupujeme na střešní terasu hlavní budovy a ocitáme se vlastně na nejvyšším místě letiště kromě věže. Celou plochu mám jak na dlani a kochám se pohledem na malá letadla, rozsetá po krajích plochy. Vlevo startuje záchranářský vrtulník, když najednou přímo pod námi vyjede zpod přístřešku DC-3, která zde provádí vyhlídkové lety. Vidíme jak taxuje po pojížděčce lemované zelení k vzdálenému konci letiště a za úžasného zvuku startuje proti nám nad město.

Pomalu a rozvážně se zvedá a dělá první oblouk k vysílači nad „východní Berlín“. Ještě vlevo registruji odstavený letoun neobvyklé konstrukce, který bude zřejmě základem pro možné letecké muzeum. Kolem něj projíždí letišní security na koních. Doma zjišťuji, že se jedná o Fokker-VFW reg.N614GB. Prohlížím si dlouhé střechy na obě strany se táhnoucích oblouků, na kterých mělo být hlediště pro statisíce diváků v divadle nazvaném Třetí říše. Nástup měl být přes pravidelně pokračující věže, kterým se Američané smáli, že je to jediné letiště, které má 15 věží.

Výtahem sjíždíme až do přízemí a vystupujeme na jedno z nádvoří. Kdyby zde nestály nové Mercedesy a VW, bylo by asi slyšet povely wehrmachtu. V jedné části je tunel do podzemí s kolejemi pro vlak a prý se zde za války montovaly Junkersy 87 Stuka a Focke-Wulf 190. Ovšem odvážely se vlakem zase pryč, neboť letiště bylo během války striktně civilní. Dále procházíme prostorem, kde byl za války kryt a jehož stěny během náletů vyzdobil neznámý umělec nápisy a obrázky. Jsou autentické z roku 1944 a pečlivě udržované i v dobách působnosti USAF. V duchu jsem si vzpomněl na „naše“ zdemolované místnosti a nápisy štětkou v azbuce.

Sestupujeme do srdce celé budovy, do kotelny. Mnohdy původní roury se táhnou několikakilometrovými chodbami, na kterých jsou autentické popisky. Je zde nechutné vedro, ale čisto a pořádek. Vše bylo již tehdy perfektně vymyšleno, včetně různých záložních zdrojů a systémů jak pro výrobu elektřiny tak i vzduchotechniky, a funguje to dodnes. Na závěr vstupujeme do černé chodby. Na jejím konci zeje díra po dveřích, které byly pancéřované a jsou opřeny vedle o stěnu. Průvodce vysvětluje, že na konci války, když byl Tempelhof obsazen Rudou armádou, snažili se její vojáci dveře otevřít v předtuše tučné kořisti. Po několika neúspěšných pokusech dveře prostě odpálili výbušninou a došlo k obrovskému požáru. Za dveřmi se rozkládá komplex místností, kde byl veliký letištní archiv. Ten byl požárem nenávratně zničen. Prostory jsou stále v původním stavu po požáru, všude na zdech je spousta sazí a i po letech je cítit pach spáleniny.

Dáváme si na cestu v hale Berliner Bier a loučíme se s průvodcem. Odbavení zpět probíhá rychle a cestu k letadlu volíme pěšky přes plochu. Je to zvláštní pocit vyjít pod obrovskou střechu a procházet kolem vrat hangárů, které jsou buď prázdné, nebo je v nich sklad firem, které asi již nemají s letectvím nic společného. Celá budova je úžasný výtvor šílené doby a i po letech tak na vás působí. Nedokážu si představit, jak lze tohle celé využít, když dnes je většina prostor opuštěna, ale prý se to zachová jako architektonický unikát. Letiště jako takového je samozřejmě škoda, i když chápu, že si na sebe musí vydělat a to s letadly, která sem mohou létat, asi nepůjde. Již nyní je zde cítit jakási apatie a rezignace všech lidí, pro které zdejší práce byla víc než zaměstnání. Celý nostalgický pocit ještě umocňuje Dakota Rosinebomber , která se vrací z vyhlídkového letu a projíždí přímo kolem nás zaparkovat pod střechu.

Odlétáme a vychutnávám si celkový pohled z výšky na letiště a pak i na celý Berlín. Na neshledanou, Tempelhofe…

Související kategorie