S každým dalším rokem práce ubývalo a ubývalo. Zemědělci přestávali mít peníze na hnojivo, které neskutečně podražilo, neboť se začalo vyvážet směrem na západ. Ani vyhlídkové lety už nestačily zaplňovat ten výpadek, i tam byl citelný pokles zájmu. Skoro každé ráno jsme odváželi děti na hraniční přechody s letáky na vyhlídkové lety, nabízely to přijíždějícím turistům. Chtěli jsme podniku co nejvíc pomoct. Nebo jsme okolo osmé nahodili Anežku a létali nad okolními kempy, abychom nalákali další cestující. To se na ten let naložily manželky a děti, aby z toho také něco měly. Při jednom návratu vyskočila ze dveří manželka a že pomůže našim dětem vystoupit. První šla dcerka, manželka k ní vztáhla ruce, že ji z té Anduly snese. Terezka se jí chytla okolo krku a celou ji pozvracela. To už tam stálo dost zájemců o vyhlídkový let a lepší „reklamu“ jsme si nemohli přát. Tehdy už jsem byl vedoucím stanice, Franta odešel do důchodu, ale létal dál. A ten taky jednou udělal reklamu. Vozil lidi dopoledne, v poledne jsme se střídali. A Franta se ještě nepřevlík, otevřel si Pito a vylezl ze své boudy s flaškou v ruce, nálepku v dlani. Jedna z čekajících dam na něj vykulila oči:
„Vy pijete, když lítáte?“
A Franta se na ní blahosklonně podíval a tím svým typickým hlasem povídá: „Madam, vy si myslíte, že bych do tý bedny lezl střízlivej?“ A ona začala hulákat, že neletí, ať jí vrátíme peníze a tak dále.
„Paní, on si z vás dělá srandu. Zaprvé to má nealkoholické pivo a za druhé odteď lítám já a měl jsem jen vodu!“ Nedala si říct, tak jsme přišli o zákaznici.
Vyhlídkové lety v Chebu – zleva autor už jako kapitán AN-2, Pepíček Svoboda, Míra Mrzena a mechanik Honza Skála
Jednoho rána telefon.
„Spadlo vám letadlo do jesenické přehrady!“ Dívám se z okna vrátnice, brána zavřená, všechna letadla ještě ukotvená.
„To bude nějaký omyl, ne? My máme všechno doma!“
Ne ne, teď vám spadlo letadlo do přehrady, spousta mrtvých“, tvrdí mi někdo do sluchátka a zavěsil. Co kdo tady blbne, říkáme si, ale koukáme směrem k přehradě a vidíme, že tam nějaké civilní letadlo točí zatáčky nad vodou a najednou nasazuje na přistání na pole vedle Jesenice.
„Kruci, tam se fakt asi něco stalo!“ povídá Mirek, ale to už skáčeme do aut a jedeme okolo přehrady k tomu poli, co jsme viděli přistávat to letadlo. Než jsme tam dorazili, už bylo pryč, ale na břehu spousta čumilů, jak bývá zvykem, ukazují někam do vody, stranou stojí mokrý člověk, věk okolo 35 a dvě ženy, taky promočené skrz naskrz, jedna okolo třicítky, druhá evidentně její matka. My už byli oblečení v pilotních kombinézách, tak ten chlapík se k nám přitočí a anglicky spustí, jestli jsme létající.
„Ano, to jsme, co se tu stalo?“ Začal vyprávět, že je majitel letecké školy ve Švýcarsku a trávil víkend v Karlových Varech s manželkou, to byla ta mladší žena, s její matkou a bratrem a jeho ženou. Dnes ráno se vraceli dvěma letadly zpět domů a jemu vysadil motor. Přímo nad vodou. Na břeh už to nedotáhl, přistál na vodu, stačili ještě vylézt a skočit do vody a letadlo se poroučelo ke dnu. Z vody je vytáhli místní rybáři. Brácha v druhém letadle kroužil nad vodou a pak přistál na vedlejším poli, jestli jsou v pořádku. To bylo to letadlo, které jsme viděli nasazovat na přistání. Když se ujistil, že jsou všichni tři v cajku, znovu odstartoval a odletěl domů. Stáli jsme na břehu a mudrovali, co teď. Poslouchal jsem řeči místních zvědavců, a když tam jedna ženština pořád tvrdila, že tam jsou mrtví, už jsem se neovládl a seřval ji na tři doby, ať nešíří paniku, že všichni z toho letadla stojí támhle mokrý jako myši. A patřičně nahlas, aby to slyšeli všichni ostatní a nešířily se fámy. To už ale nějaký místní aktivista potápěč přivázal letadlo pod vodou za vrtuli k výletnímu parníku, který taky dorazil se zvědavci, a ten to letadlo začal táhnout po dně blíž ke břehu!! Mysleli jsme, že to s náma sekne. Podle popisu to byl nějaký Beechcraft turboprop. Naštěstí tam byli policisté a měli spojení vysílačkou s kapitánem lodi.
„Honem jim zavolejte, ať to stopnou, vždyť to letadlo roztrhaj, proboha. Jednak je vcelku, tudíž snad opravitelné, je nekřesťansky drahé, ale taky z něj může vytéct palivo a máte tady ekologickou katastrofu jako kráva!“, hulákali jsme na jejich velitele. Naštěstí se zalekl a ten transport zastavil. Dorazili policejní potápěči a to byli fajn kluci. Velitel policajtů, když viděl, že jsme od letectva, nechal nás volně jednat, jen sledoval cvrkot. S majitelem letadla a potápěči jsme udělali plán, co s tím. Teda hlavně ti potápěči na to přišli. Ze statku se přivezou tři nebo čtyři duše z traktoru, oni že to strčí pod křídla, ocas a motor, nafouknou a dá-li Pánbůh, že to vyplave na hladinu a odsud ke břehu a z vody.
Opravdu se jim to podařilo, z vody se vynořil krásný letoun, jen s ohnutými listy vrtule. Moje manželka mezitím naložila posádku do auta, odvezla do Chebu k nám na stanici, kde jim půjčila moje a svoje oblečení, aby byli v suchém, a vrátila se s nimi v okamžiku, kdy se letoun zjevil na hladině. Pilot ze břehu radil, jak otevřít podvozek, aby mohl eroplánek vyjet z vody. A tady nastala komedie, bohužel hořká. Přijel jiný policajt a začal tomu velet. Že ten letoun musí okamžitě z vody.
„Pane veliteli, na druhé straně přehrady je zpevněný vjezd do vody, kudy dávají plachetnice na vodu. Ať to přetáhnou tam, k tomu vjezdu. Tam může to letadlo vyjet z vody po svých bez dalšího poškození. Tady je zvýšený břeh, tady to nejde.“
„Ne!! Já tu jsem velitel zásahu!! Nebezpečí úniku ropných látek!! To letadlo musí z vody ven a tady. Jakýmkoli způsobem!“
„Ale to letadlo je nepoškozené, nic z něj neteče. Sedí na těch gumách, voda je klidná, za pramicí se nic nestane, když ho přetáhne naproti.“ Začal nám hrozit zadržením za maření úředního výkonu a tak dále. Někde v hospodě sehnali ožralého řidiče od lesního traktoru, zvaného Lakatoš.
Lesní kolový traktor - LKT –Lakatoš
Řidič přijel, omotal vrtuli řetězem a to letadlo z té vody doslova vyškubnul, dotáhl na pole, cestou s ním srovnal metrový břeh. Nic nebyly platné naše protesty, motor vytržený z lože a podobné radosti. Pak dorazila komise z ÚCL. Hned jsme jim žalovali, jak tady zachází s letadlem, ale jen mávli rukou, že je to nezajímá, podle poškození letadla je jasné, že se ti dva bráchové naháněli nad vodou, až jeden z nich brknul o hladinu.
„To asi těžko, to by z toho nevystoupili bez zranění, to letadlo přistálo na vodu řízeně a ten motor je utržený díky tady pánovi z traktoru“, dovolili jsme si vyjádřit svůj názor. Pak jsme dostali ještě vynadáno, protože nemohli sehnat svědky. Prý jsme je zastrašili tím, jak jsme je seřvali, aby nedělali paniku a oni se teď bojí vypovídat.
„To máte teda svědky, když tvrdí, že pod hladinou je spousta mrtvých!“ Ale to už jsme viděli, že jsme tam zbyteční, nikdo nás neposlouchá. Hasiči rozvinuli nornou stěnu, tam jim stejně uplavala. Zpackaná operace od A do Z. Za pár stovek a krabičku cigaret se nějaký děda uvolil, že letadlo přes noc ohlídá a odjeli jsme všichni, i se Švýcarama, zpátky na letiště. Půjčil jsem jim svou buňku, Míra Mrzena druhou a nechali je tam přespat. My jsme jeli domů. A večer vidím v televizi zpravodajství, jak byla akce perfektní a zorganizovaná, že nedošlo k úniku žádných látek apod. Dokonce se tam naparoval ten velitel policajtů, jak to brzo zmákli. Ráno jsme se ženou nakoupili potraviny na snídani a zpátky na letiště. Ale tam nikde nikdo, jen vrátný.
„Kde jsou ti Švýcaři?“
„Jó, v jedenáct večer přijeli policajti a všechny tři odvezli.“ Sotva to dořekl, objevilo se u brány policejní auto, vysypalo ty tři trosečníky a odfrčelo zpátky k městu. Ti chudáci se vrhli na snídani, co jsme přivezli. Celou noc byli u výslechu, každý prý v jiné místnosti, ani vodu jim skoro nenabídli. Vrátili se hladoví, vyčerpaní, vyděšení.
„Hele, tady jste mezi svejma. Nám to můžete říct, ani přistání tvýho bráchy jsme nepráskli, my ho de facto na zemi neviděli. Bylo to fakt vysazení nebo jste blbnuli?“
„Nene, opravdu to vysadilo. Je pravda, že jsme letěli nízko, asi ve 100 m, ale neblbli jsme“, tvrdil ten švýcarský pilot. A pak nastala komedie. Na letiště se začali sjíždět všemožní papaláši. Šéf hasičů, náčelník CO, náčelník vojenské posádky, šéf policajtů, všelijací panáci z města a okresu. A začali se trumfovat:
„To letadlo musí z břehu zmizet do oběda!“ spustil jeden.
„Ne, odteď do tří hodin!!“, druhý na to a tak dále. Mezitím policajti zase začali posádku po jednom tahat na vrátnici k doplňujícímu výslechu. Ale ti se drželi za ruce, že už se od sebe nehnou a že tam půjdou jen se mnou, jako s tlumočníkem. Tím jsem samozřejmě u policajtů a všech těch VIP vzrostl „v oblibě“. Když zjistili, že jsem vedoucím stanice, blahosklonně přikývli, že tedy jo. Asi jsem se stal jakžtakž rovnocenným partnerem. Překládal jsem a vysvětlil jim, že už jsem volal na oddíl do Mariánek a jede sem pojízdná dílna s těmi nejlepšími mechaniky, kteří se pokusí to letadlo rozebrat a převézt na oddíl, aby nedošlo k dalšímu nesmyslnému poškození. Mirek stál vedle mne, sledoval to dění a povídá:
„Vidíš ten cajmrsk? A to jsou Švýcaři. Teď si představ, že bys tam zahučel ty se Čmelákem. To tě rovnou na břehu zastřelej, za úsvitu a před nastoupenou jednotkou!“
Mechanici nakonec to letadlo opravdu rozmontovali, i když si spoustu vercajku a udělátek museli udělat na koleně sami. Holt české klíče a šroubováky nepasují na americké díly. Ale zlaté české ruce našich mechaniků dokázaly divy. Hráli si s tím snad dva dny. Letadlo se pak naložilo opatrně na kamion a odvezlo do Mariánek do hangáru.
Na stanici se objevila i redaktorka místních novin, luxusní postava i nohy, ta měla takovou minisukni, že když se ohnula, viděli jsme jí zezadu i mandle. A hned ke mně pro intervjúk. A jak jsem byl rozezlenej, tak jsem jí to všechno řekl, jak to bylo doopravdy a ne v televizi, že to letadlo je skoro zničený tím „ odborným“ vedením akce, že hasičům ta stěna odplavala, tudíž žádné zabezpečení úniku ropných látek, i to, jak se k těm lidem chovali místní policajti. Slečna psala a psala, kejvala hlavou, že to bude solokapr. A co myslíte, že bylo druhý den v novinách? To samé co v televizi, ona snad tu reportáž do písmene opsala. Tak jsem jí zavolal do redakce:
„Slečno redaktorko, aby bylo mezi námi jasno. Na kafe s vámi půjdu kdykoliv a rád, pokud si opět vezmete tu minisukni. Ale na letišti vás už nechci ani vidět a přijdete-li zase psát nějakou reportáž o letišti, osobně vás odsud vynesu v zubech!“
Pro posádku si přijel manžel té starší ženy, jel celou noc autem. Pak se objevili ještě jednou, to když si pro letadlo přijeli se švýcarským dopravcem. Nechtěli jet do Mariánek beze mne, musel jsem je doprovázet. Měli už obavy z kohokoli a z čehokoli. Silnice mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi je široká a dost rovná v některých úsecích. Říkám tomu manželovi, ať trochu jede, taková luxusní kára a on se sune sotva osmdesátkou.
„Nene, s vaší policií už nechci mít nic společného!“ Inu, dobrá reklama. Na Vánoce jsme dostali balík ze Švýcarska se spoustou oblečení pro děti a spoustou švýcarské čokolády a jiných dobrot. Od té doby jsem o nich neslyšel.
Jednou u nás přistálo letadlo se švýcarským emigrantem, nouzově, při přeletu z Varů do Švýcar. Že má zablokovanou směrovku, ani pojíždět nemůže. Koukáme na sebe s Mirkem, s tím se dá snad ještě letět, ale když jsme viděli to vybavení kokpitu i na let podle přístrojů, nic jsme neříkali. To asi nebude žádnej malej blbec. Kluci mechanici mu na to koukli, měl jen spadlé lanko z kladky, ale už byl večer, zavolal do Varů na pasovku, co mu stalo a že poletí až zítra ráno. Večer u ohně povídal o lítání, ale takové nějaké bláboly, že jsme zase po sobě s Mirkem jen koukali, co to mele. Až pak na něj Mirek houknul:
„Hele, a kolik máš vlastně nalítáno?“ A on hrdě:
„150 hodin. A ty?“ A byli jsme doma. Mirek jen tak prohodil:
„Okolo osmi tisíc, nic moc.“
Chlapík poblednul, obrátil se na mne a se zjevnou nadějí v hlase povídá:
„A ty?“
„No já jsem začátečník, ne jako Mirek tady, já jen asi dva tisíce.“
On nic, zmlknul a pak se vytratil od ohně. Vrátil se za hodinu, někde stopnul taxíka a přivezl buřty na oheň, pivo a koňak, jako odpustek za to vytahování. A pak z něj vypadlo, že to letadlo má jen půjčený, o většině budíků nemá ani za mák ponětí, k čemu jsou. A ráno, že si s tím můžeme zalítat.
Moje drahá polovička v tom švýcarským eroplánu
Tak jsme tam ráno s Mírou nalezli, já teda dozadu, protože přeci jen je Mirek starší a ať si to když tak zakormidluje sám. A začala komedie. Ten chlapík pořád drmolil úkony jak ve škole, bylo vidět, že je začátečník. Začal jsem se mirně potit, ale co, je tam zase Mirek, výborný pilot, on to když tak vezme. Když už asi potřinácté na dráze opakoval tu samou písničku, viditelně nervózní, povídá mu Mirek:
„Co blbneš? Vyvážení, palivo, klapky a jedeme, ne?“
„Jééé, klapky, na ty jsem zapomněl, já věděl, že je něco blbě!!“
Panenkomaria, kam jsem to zas vlez? No, ale letěli jsme, při startu se mu sice rozjela signalizace pádovky, jak to urval od země, ale nespadli jsme. Pak to dostatečně vysoko půjčil Mirkovi a začalo rodeo. Míra to honil po nebi, prý aby to vyzkoušel ve všech režimech. A pak mu povídá:
„A víš co? Nejlíp se pozná, co to je za ptáka na pádovce.“
„Nenenene, nic se zkoušet nebude. Letíme zpátky!!“ Chlap byl bez sebe strachy. No ty jsi teda pilot!! Hned po přistání, asi po tom čtvrtým odskoku, jsem se vyřítil ven najít manželku a zatrhnout jí ten let, který měla taky slíbený. Ale nějak jsme se minuli mezi boudama a najednou koukám, už je v letadle. No tolik strachu jsem dlouho nezažil, ale přežili to oba.
Jednoho dne přes stanici letělo asi šest vrtulníků americké armády na nějaký letecký den. Právě se vrátily z války v Íráku. Koukáme na ně a z toho posledního se začalo kouřit a začal zaostávat. Pak pár zatáček a přistál mezi dráhou a stanicí na malém poli, asi 200 m od nás. Krucipísek, máme tam jít, nemáme. Nic se nedělo, akorát kulomety či co to bylo, se z toho ježily na všechny strany. Než jsme se rozhoupali, přilítnul od Plzně náš vrtulník, Mi 24, přistál proti tomu Amíkovi na druhé straně pojížděčky, asi padesát metrů od něj. Stáli tam proti sobě čumákama snad pět minut, nehnul se list. No teď tam nepůjdeme určitě, kdoví, co se semele. A pak, jako na povel, se na obou vrtulnících otevřely dveře a vyskákaly posádky. Seřadily se a pořadovým krokem za sebou jak husy vyrazily proti sobě. Když se míjeli, přesně v poloviční vzdálenosti mezi mašinama, všichni zasalutovali a úplně ve stejný okamžik dorazili k tomu opačnému vrtulníku. Američani naskákali do našeho stroje, naši vojáci do jejich. Kdybych tenkrát měl kameru a natočil to, musel bych vyhrát první cenu v pořadu Neváhej a toč. To by snad ani Dietl nevymyslel a Renč nenatočil. Pak to proběhlo znovu asi po dvaceti minutách, akorát v opačném pořadí. Za chvíli přiletěl další Amík, z něj vylezli asi mechanici, chvíli se tam v něčem rejpali a za několik dalších minut všechny tři vrtulníky odstartovaly a zmizely ve vzorné formaci k Plzni.
Díky těm vyhlídkovým letům jsme se spřátelili se spoustou lidí ze Západu, ze země dříve zapovězené. Když jsem ještě za režimu lítal okolo drátů, koukal jsem jim tam a za lesem vykukovaly věžičky nějakého kostela. Hrozně jsem toužil ho vidět zblízka. Kde by mne tenkrát napadlo, že se tam opravdu podívám. Dodnes si pamatuju, jak jsme se ženou a dětmi vyrazili poprvé přes čáru do Německa, jak jsem chodil po jejich Baumaxu s pusou dokořán, v kapse žmoulal jediných 20 marek. Nejvíc jsme se sblížili s členy aeroklubu Erbensdorf. A jednou v podvečer koukáme a na dráhu nám sedá větroň. Skočili jsme do auta a hurá k němu. V tom seděl nějakej vyplašenej mladík, chytil kufr a vůbec netušil, kde je. Když slyšel, že přelít hranici, byl na zhroucení.
„Hele klid, asi tě neviděli, to už by tu dávno byli.“ Zavolali jsme do Erbensdorfu, popsali pilotovi vlečného letadla, kterým údolím se má přiřítit, aby nebyl vidět a že budeme čekat na dráze a odtáhne si ho domů. A opravdu. Přihasil si to snad v jednom metru, zahlídli jsme ho až nad prahem dráhy, honem se otočil, z kabiny nám hodil vlečný lano, zapřáhli jsme větroň a zase tím údolíčkem po zemi zmizeli zpátky do Německa. Co nám potom přivezli německých piv všelijakých značek, to jsme pili snad tejden.
30. Poslední dny u Slovairu, konec + návrat
Každým rokem se situace zhoršovala. Sedláci neměli peníze na hnojiva ani na nás, vyhlídkové lety začaly taky skomírat, začaly se zhoršovat i vztahy mezi lidmi. Odešli i vrátní a noční hlídači v jedné osobě, nebyly na ně už peníze. Začali jsme se letadla hlídat sami a držet noční služby taky. V té době začala éra videopřehrávačů a šíření filmů x-té kopie. Hlavně těch „ ojafilmů“. Nevím už, jak se jmenovaly, ale ty dámy tam neustále opakovaly: „ Oo ja, oo ja!“ Tak někdo někde sehnal video i s kazetami těchhle filmů, abychom se v noci sami na vrátnici nenudili. Jednou jsem měl službu já a okolo půlnoci najednou střelba, kousek od stanice. Krucifix, co je zas tohle za komedii? Já tu mám na obranu jen starej smeták. Tak jsem zavolal policii, na co si platím daně, že. Byli tam za 5 minut, ukázal jsem jim, odkud to šlo a oni to odjeli prohledat. Samozřejmě nikde nikdo, po návratu zašli se mnou ke mně na vrátnici, abych jim podepsal ten výjezd. A jeden pokukoval po tom zařízení.
„To je video, todlecto?“
„No, je. To abychom tu neměli dlouhou chvíli.“
„A máte i filmy? Víte, který myslím.“
„No, něco z toho tam je taky.“
„Mohl byste nám to ukázat?“ Proč ne. Koukali asi deset minut a pak s povzdechem, že musí do služby, odjeli. Neuplynula ani půlhodina, najednou světla u brány. A oni zas ti policajti a jestli by to nemohli dokoukat. Říkal jsem jim, že stejně nakonec svatba nebude, ale nedali si říct. A seděli tam až do rána!! Vysílačku dotáhli do boudy, občas se ohlásili, že projíždí tu a tu ulici a všude klid, oči vytřeštěný na obrazovku. Já byl rád, hlídali za mě a já si mohl dát na gauči v koutě šlofíka.
Do Chebu dorazil Jirka, emigrant ze Švédska, kde dělal taxikáře a nyní už byl v důchodu. Tak vzal dodávku předělanou na karavan a vyrazil do Čech, aby ušetřil, neb život tam je o poznání dražší a pobytem v Čechách že prý ušetří. A to byl teda týpek, hrozná sranda s ním byla, nechali jsme ho parkovat na stanici a používat naši sociálku, on nám za to v noci hlídal letadla, tak nám aspoň odpadly ty noční služby.
Jirka, zvaný Švéd, u svého karavanu s mou manželkou
Měl spousty historek, z nichž jedna se mi líbila nejvíc. Přepravoval se trajektem ze Švédska do Německa a na německých hranic k němu přišel policajt a povídá:
„Haben Sie einige Waffen?“ (Máte nějaké zbraně ?)
„Ein moment, bitte,“ Jirka Švéd na to a odešel dozadu k autu, odkud se vrátil s kladivem. A ten pohraničník na to:
„Aber es ist nicht eine Waffe, es ist ein Hammer!“ (To není zbraň, to je kladivo) A Jirka na to česky:
„Ty vole, kdybych tě s tím majznul po palici, to bys viděl, jestli je to zbraň nebo ne!“ A ten Němec na to povídá s širokým úsměvem:
„Já fíím, še to bóólíí, ale je to kladifo!“ Jojo, na češtinu si člověk musí dávat pozor všude ve světě. Vyprávěl nám jeden mechanik v Liberci svou historku. Lítával s jedním pilotem a ten emigroval do Austrálie. Po revoluci tohoto svého mechanika pozval na návštěvu. Zaplatil mu letenky s přestupem v Hongkongu. Jenže tenhle chlapec neuměl anglicky ani Ň.
„Tak vám stojím ,chlapi v tý hale, všude nápisy v angličtině nebo tím rozsypaným čajem, lidí jak máku a vůbec netuším , co budu dělat. Tak tam stojím s kufírkem v ruce a polohlasem si říkám: Tak, a jsem v prdeli! A v tom se ke mně přitočí nějaká dáma v norkovým kožichu, i v tom horku, všude samý zlato a na vodítku šest malejch hafanů s mašličkama a prej: „Mohu vám nějak pomoci ,pane?“
Já měl taky jednou namále. Měl jsem u ČSA jako druhý pilot na ATR první overnight, let na noc s přespáním v hotelu, do Ženevy. Kapitánem byl Čudil a že si po ubytování i s holkama skákneme do baru na dvě deci, ráno se letělo později. Jedeme celá posádka výtahem dolů a s náma nějaký cizí chlapík, který zcela bezostyšně očumoval naše stevardky. Už už jsem měl na jazyku, abych si u holek šplhnul, jakej to borec narukoval k ČSA:
„ Co čučíš, úchyle?“ když z chlápka vypadlo:
„Dobrý večer, nemáte, prosím, nějaké české noviny? Už jsem tu čtrnáct dní a nemám žádné zprávy z domova.“ To ještě nebyl internet. Tak to bylo o fous.
Zpátky do Chebu. V té době dostal Milanko nabídku k dopravnímu létání a tak se chystala veliká rozlučka. Ráno jsme sedli s Milanem do žigulíku a vyrazili do Bratislavy pro nefalšovanou domácí slivovici na večerní mejdan příštího dne. A ten byl teda velikej. Vezli jsme asi patnáct lahví a Milan povídá:
„Ak ich vypijeme sedem, budeme na šrot!“ Padlo jich deset. Nejdřív veliká žranice a ochutnávka slivovice. Důkladná, že Pepíček zapomněl mluvit, vydával jen zvuky a jediné slovo: „Nalej!“ Udělal se veliký táborák na valu vedle stanice. U plotu se válela stará pramice a i tu jsme, patřične pod parou, pak dotáhli na oheň. A jak byla napuštěná všelijakejma svinstvama proti vodě, to byl takovej fajrák, že přijeli i hasiči z města, že nám chytly eroplány. Vynadali nám, ale pak mávli rukou, když viděli, v jakém jsme stavu a ze všeho máme jen srandu, že jestli podpálíme stanici, oni už sem nepojedou. Milan odpustil i starému vrátnému menší otravu. On totiž pár týdnů před tím ten vrátný Milanovi nabídl rybí salát. Prý:
„Pane Kotian, manželka mi zabalila rybí salát a já to nejím. Príma mňamka. Nedáte si?“
A Milanko si dal a dva dny ležel pomalu v bezvědomí na podlaze buňky. Tehdy měli všichni volno a nikomu nechyběl. Za to jemu chybělo pár kilogramů váhy, když se konečně vypotácel ze své boudy ven, zelený jak sedma. Hláška „príma mňamka“ pak u nás zlidověla.
Milan odjel a ta stanice najednou bez něj už nebyla tou stanicí, jako dřív. Navíc už došlo i k nějakému propouštění, nebo lidi sami odcházeli za jinou prací. V té době došlo i k našemu rozhádání se s Bramborem, začal o mně šířit pomluvy, začaly se dít nehezké věci. V tomto období jsem si udělal anglickou doložku pro lítání v zahraničí, neboť na nás ředitel hřímal, že má kšefty v zahraničí, ale nemá piloty se zkouškou z angličtiny. Ředitel, to už byl Josef Pospíšil, Toužimský odešel na ÚCL. Hned po zkoušce jsem za ním šel a povídám:
„Pepíku, chci přidat!“
„Ses zbláznil nebo co?“
„Nezbláznil, ale mám anglickou doložku!“
„Tak to je super, hned tě píšu na seznam“. Tři týdny poté, někdy uprostřed léta, byla veliká schůze celého závodu 02 v Praze. Tam nám bylo oznámeno, že už bohužel takový počet pilotů a mechaniků není udržitelný. Vystupovali pak jednotliví vedoucí oddílů a každý přečetl pár jmen, s kým už nepočítá na příští sezonu, byli to většinou piloti už v důchodu nebo naopak úplní začátečníci, druzí piloti na Andulách. Jako poslední vystoupil šéf našeho oddílu, jímž byl už Štefan K., neboť starý pan Kroc odešel také do důchodu. A Štefan do mikrofonu prohlásil:
„Já propouštím všechny piloty a mechaniky“. A bylo vymalováno. Po schůzi jsme se k němu nahrnuli, co to jako má znamenat.
„Podívejte se, kluci, to je hrozně těžký, někoho vybrat. Nikomu jsem nechtěl ublížit, tak na zimu jsem vás vyhodil všechny, aspoň se nebudete hádat mezi sebou. Už takhle jsem slyšel pomluv a nadávek až dost. A na jaře uvidíme, co bude, kdo se vrátí. Každopádně máte všichni práci až do konce podzimu a čas na přemýšlení.“
Tak jsem tam stál pak před tou budovou a přemýšlel, co teď. Musel jsem ale v duchu uznat, že má Štefan pravdu. Udělal to spravedlivě. Ale jak teď uživit rodinu? Uvidíme, máme před sebou ještě tři měsíce.
Sedíme u ohně a dopíjíme zbytek slivovice od Milanovy farewell party. Zničehožnic se objeví kamion ze Slovenska, na korbě vyskládáné desítky klecí s holuby. Z kabiny vystoupili dva chalani a jestli by na kraji pojížděčky nemohli přespat. Že mají na Slovensku někde u Trnavy závody holubů a oni je musí přesně ráno v sedm vypustit na volném prostranství a letiště je ideální.
„Jasně, proč ne? Zítra nelítáme, na pojížděčce nikomu nevadíte. A pojďte s námi ochutnat vaší slivovici“, povídáme jim. No a samozřejmě se to zase zvrtlo. Ztřískali jsme jak carští oficíři. Ráno jsem se probudil před osmou, vylezu z boudy a nevěřím vlastním očím. Kamion tam pořád stojí, klece zavřené a kabina zamlžená, jak tam ti dva borci chrápali. Šel jsem k nim, zabouchám na dveře a křičím:
„ Chlapi, neříkali jste, že je máte ráno v sedm vypustit? Už bude pomalu devět!“
„Boha, to zme pos…i!“ ozvalo se z auta, vypadly z toho dvě trosky a že jim musí dát nejdřív ještě napít. Motali se okolo nákladu s konvemi vody, otvírali klícky a bohovali. Po otevření poslední klícky nastartovali a zmizeli. Nevím, ale asi na ty holuby moc dýchali, když je napájeli, protože ještě odpoledne se po stanici procházela dobrá půlka ptačích závodníků a nějak divně se motala. A my jsme z toho měli samozřejmě náramnou srandu, když jsme si představovali, jak někde na Slovensku pobíhá se stopkama v ruce nějaký holubář, oči upřené k západu, kdy se mu zjeví jeho šampion a ten přitom vrávorá ještě po zemi někde v Chebu.
Díky té anglické doložce jsme mohli rozšířit naši nabídku vyhlídkových letů i na území Německa. S celníkama se dohodlo, že když bude start i přistání na našem území, nebudou vyžadovat pasové a celní odbavení, rovněž Řízení letového provozu nemělo námitek, pakliže nepřestoupáme 300 m AGL. S německou stranou to za nás vyjednali kluci řídící z Varů. A tak jeden den se opravdu shromáždila skupinka Němců, a že by chtěli vidět svoje vísky za čárou ze vzduchu. Tak jsme to zavolali do Varů, naložil jsem je, odstartoval, spojil se s věží ve Varech, ti mi dali nějakou frekvenci Norimberk control a poprvé v životě jsem oficiálně přeletěl hranice. Tam jsem se přeladil na tu německou frekvenci a ohlásil se, jak jsem byl ještě našrocenej od zkoušek. A ten německý kontrolor na mne spustil kadencí AK–47 sérii vět, nerozuměl jsem mu ani ň. Trochu jsem se začal rosit a požádal o opakování. A zase, tatatatata a nic. To už jsem nebyl orosenej, ale zpocenej. Tak jsem do toho začal něco blábolit, že mám potíže s radiem a střídavě jsem mačkal knoflík rádia a občas do toho kecafonu zachrčel jak mula v posledním tažení, aby teda bylo slyšet, že mám opravdu trable s rádiem, jinak že jako pilot a speaker jsem bez chybičky. Hned po přistání v Chebu jsem pádil k telefonu, zavolal jsem do Varů na věž, že jsem měl problémy s rádiem, ať se za mne omluví Němcům a že okamžitě rušíme naše „zahraniční“ lety. On o ně stejně nebyl zájem. Tak neslavně dopadl můj první „mezinárodní“ let.
Práškoval jsem dál, ale už jen velká pole a za bezvětří. Přece si poslední měsíce nenabiju ústa, že. A zhruba v té době za mnou přišel manžel kolegyně mojí manželky, Martin Lagarde. S těmito manželi jsme se přátelili už od nástupu mojí ženy do MŠ v Chebu. Martin založil spediční firmu a manželka už tam pár měsíců u něj pracovala, práce v MŠ už jé nevyhovovala, věčné spory s rodiči a velká odpovědnost za mizerný plat. Tak přešla k Martinovi do účtárny. A Martin na mě:
„Už máš práci, když tady končíš?“
„Nemám a nevím, co bude dál.“
„Kolik tu bereš?“
„Tolik a tolik.“
„Hele, otvírám nové oddělení, mám sklápěčky a cisterny, ale potřebuju i valníky, kamiony s plachtou. A chybí mi tam šéf oddělení a dispečer v jednom. Dám ti třikrát tolik, co máš tady.“
Mě už lítání netěšilo, jako dřív, doba se změnila. Pryč byl Milan i Miloš Matějka, s Bramborem jsem byl na kordy, ten se změnil o 180 stupňů.
„Já to beru Martine!“ No bodejť by taky ne, musel jsem uživit rodinu. Okamžitě jsem jel na závod do Prahy, kde mezitím přijali nových pár úředníků. Tam jsem seknul s papírama o stůl, že končím.
„Co blbneš Honzo? Můžeš ještě lítat víc jak měsíc.“
„Pepíku, ať ti to lítaj ti úředníci. Já končím, mám toho dost!“ A skončil jsem, ze dne na den. A všechno to ze mne nějak spadlo, ten tlak, co bude a jestli si nečuchnu k hlíně, hádání se sedláky, jestli tohle pole jo nebo ne, s ekology, že jsem někde udělal škodu apod. Pověsil jsem lítání na hřebík.
Skvělé
Ta 815ka je take nadherna. Jestli je papirova, to je az neuveritelne.
Přidávám se ke zdejším děkovníkům a tleskačům (za super čtení samozřejmě) a ještě bych si dovolil reagovat na zmínku o plastovém modelu a třeba zdejším modelářům a fanouškům připomenout krásnou alternativu z papíru...
www.betexa.cz/zemedelsky-letoun-let-z37a-cmelak/
Zrovna včera jsem viděl knihu "Československé a české hydroplány", kde byly nádherné fotky dvoumístného Čmeláku na plovácích. Při té příležitosti jsem zaslechl i informaci, že některá z tuzemských firem by měla příští rok vypustit na trh plastikovou stavebnici Čmeláku.
doufam, ze bude kniha. uz se nemohu dockat, dekuji a piste prosim dal!
Diky, za skvele pocteni!!! Vas serial sleduji uz od zacatku a vzdy je to skvele pocteni a jen tak dal!!!
Čo príbeh, to perla. A tie prirovnania sú vynikajúce. Teším sa na ďalšie diely.
Tak to je fakt dobré, toto.
2 autor:
Dneska už to nebylo tak veselé (takový je život), ale pokračujte, čekám netrpělivě na další díl.
Tak se do mého oblíbeného čtení dostal i prvek napětí. Už se nemůžu dočkat pokračování, jaký bude autorův další osud.
Celkem 19 záznamů
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém
Díky Petře :-) :-)