Paměti starého práškaře – 15. díl

• 27.07.2014 07:05
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

27. Na „Turbáku“

V roce 1990 jsme konečně získali byt v Chebu – metodou domina. Jeden radní potřeboval spravit karoserii u svého zahraničního vozu od vyhlášeného machra Ládi V. A ten potřeboval povozit jednu dámu v letadle, aby udělal dojem. A pilot toho letadla zase nutně potřeboval byt v Chebu. Dostali jsme 3+1 IV. kategorie. Jedna kachlová kamna, jen studená voda. Takže nutná rekonstrukce. Přijel švagr s tchánem a dvěma zedníky z Podhořan. Říká se, že dobrý zedník utahá dva pomocníky. Já měl dva a půl velice dobrých zedníků a byl jsem jediný pomocník. Za čtrnáct dní (!!) z toho byl byt první kategorie 4+1, s plynovým ústředním topením i teplou vodou. Pantáta na letišti míchal maltu nebo beton, co bylo potřeba, švagr to převážel na Avii ve dvou vanách pod barák, já kladkou vytahoval do třetího patra a roznášel po místnostech zedníkům, manželka na letišti vařila pro všechny. A to taky nebyla legrace. Snídaně, svačiny, obědy, večeře. Že jsme před tím museli vyvézt ta kamna a jiné harampádí, orvat omítky až na cihlu a tak podobně, to už je jiná věc. Každopádně jsem potom byl rád, že už zedníci odjíždí, zhubnul jsem asi osm kilo a musela mě svlékat manželka, protože jsem si už nemohl ani rozepnout knoflíky. Ten rok jsem nastoupil na léčení do Mariánských Lázní, nechtělo se mi daleko od rodiny, a tak vzorného pacienta tam ještě neměli. Chodil jsem poctivě na všechny terapie a v deset spát, jak jsem byl zmordovanej z toho bytu. Moje choť měla smůlu. I když taky utahaná, ta musela do práce a starat se o děti.

Na jaře příštího roku se rozhodlo, že i já půjdu na letoun Z-37 T, Turbočmelák. Nejdříve studium a zkoušky z materiální části tohoto letadla v Holešově, potom už v Mariánkách na spárce pár výcvikových letů s Míťou Nerandžičem, vedoucím posádek, a potom přezkoušení s vedoucím oddílu panem Krocem. A měl jsem v zápisníku další letadlo – Turbáka. Vyvinutý z normálního Áčka, ale místo pístového pohonu obdržel turbovrtulový motor Walter M-601Z o výkonu okolo 480 HP, měl prodloužený trup, modifikovaná křídla s winglety, větší váhu a rychlost a tak podobně. Rozdíl mezi Áčkem a Turbákem byl asi jako mezi vyšeptaným Trabantem a Mercedesem. To bylo prostě dělo. Zatímco na klasickém Čmeldovi člověk musel pořád přemýšlet, jak které pole dělat, aby nebylo do kopce, rozvrhnout si pole na celý den, aby usypal co nejvíc prášku pokud možno v přímém letu po startu. Kolikrát člověk obletěl půl okresu při stoupání „2 cm/hodinu“, neboť práškařská čest velela dovézt všechno na pole a zatáčky s plným nákladem se dělaly maximálně s náklonem 5 stupňů, aby se nesesypal, protože byl skoro na pádové rychlosti. Přebytek výkonu veškerý žádný, pilotáž na ostří nože. Když se blížil nějaký problém a pilot tam navalil plný výkon, Čmelák se jen rozeřval, ale na výkonu či rychlosti se toho moc neprojevilo. Trochu víc přiklonit v zatáčce nebo ji utáhnout jsem si troufnul jen od 300 kg hnojiva v kotli a níže. U Turbáka to bylo všechno jedno. Startovalo se, jestli si dobře pamatuju, na 85 % výkonu. K tomu sloužil takový šroubek na plynové páce, že při prvním startu toho dne se nastavil tento maximální povolený výkon a tím šroubkem se nastavil doraz, aby pilot nemusel pořád koukat na budík a štelovat to podle přístroje. Tím šroubkem se pak v průběhu dne s měnící se teplotou vzduchu, případně tlakem, už jen korigovaly odchylky plus minus jedno dvě procenta. Když jsem s ním startoval poprvé, byl jsem ohromen tím zrychlením a výkonem, prostě ferrari. Turbáku bylo jedno, jestli má v kotli tunu hnojiva nebo sto kilo, tahal pořád dobře. I s plně naloženým se daly dělat ostré zatáčky. Nad polem se lítalo s výkonem okolo 40-60 % a když se něco dělo, stačilo jen lehce přidat a člověk měl pocit, že ho někdo chytil za zadek a vrhnul dopředu. Navíc kabina pohodlnější, na rozdíl od Áčka i ventilace fungovala, takže v něm nebylo takové horko a hlavně tam bylo o poznání větší ticho. Po celém odlétaném dni jsem nebýval tak utahaný, jako na klasice, i když tam později nastupoval jiný faktor – kumulovaná únava v důsledku jiné skladby frekvence hluku. Zkrátka, létat na Turbáku byla pohádka, to nebyla práce, s tím letadlem člověk neletěl, s tím se mazlil. Samozřejmě, jako každé letadlo i Turbák měl své mouchy. Palivo – letecký petrolej, nevhodný do auta, náchylný na znečištění. Už jsme s sebou nevozili baky na pole, ale na každé plnění jsme se museli vracet do Chebu ke speciální a k tomu určené nádrži na kerosin. Akumulátor – áčko se startuje stlačeným vzduchem, tlaková nádoba je skoro okamžitě po nahození plná. U Turbáka se po příletu muselo dávat pozor, zda je baterka dobita na minimální hodnotu, nutnou pro opětovné nahození. Taky se mohlo stát, že po vypnutí už to nenahodili a muselo se dobíjet někde u zásuvky a to je vícepráce. Další nevýhodou bylo, že se v něm špatně kouřilo. U Áčka stačilo otevřít boční okénko a klepat popel ven, u Turbáka po otevření tohoto okénka šly do kabiny okamžitě zplodiny z turbíny a to nebylo nic příjemného. Z letových vlastností to byla jediná a sice byl to prevít na boční vítr. Stavění vrtule u tohoto letadla mělo několik poloh a snad si je ještě trochu pamatuju. Plný výkon, cestovní výkon, vzdušná beta, pozemní beta a prapor. První dvě jsou vcelku jasné. Takzvaná vzdušná beta se dávala těsně před přistáním. To letadlo bylo totiž tak přemotorované a tak dobře udělané, že pouze na volnoběh by s tím nikdo nepřistál. Přežehlil by dráhu v pár metrech a pořád by to letělo, ten motor táhnul i na volnoběh. Proto ta vzdušná nebo taky malá beta – to byl mírný zpětný tah, který letadlo odbrzdil pod pádovou rychlost a umožnil přistání. Pozemní beta byl normální reverz neboli zpětný tah vrtule, aby se šetřily brzdy při pojíždění a pro zkrácení výběhu a poloha prapor sloužila pro nastavení listů vrtule do nulového úhlu náběhu, aby disk vrtule v případě vysazení nekladl velký odpor. A největší oříšek byla právě ta vzdušná beta. Při jejím použití došlo ke špatnému ofukování směrového kormidla, které ztrácelo účinnost a to směrové kormidlo se při přistání s bočním větrem setsakramentsky potřebuje. Lítajícím netřeba vysvětlovat, pro nelétající – sedá se vlastně se zkříženými kormidly. Křidélka proti větru a šlape se opačná noha pro odstranění druhotného účinku křidélek. Jinými slovy, letadlo se nakloní proti větru, a aby nezačalo zatáčet do tohoto směru, proto se používá opačná výchylka směrového kormidla, aby se letadlo udrželo v přímém směru, pokud možno rovnoběžně s osou přistávací dráhy. Takže se přistávalo tak, že se tou vrtulí „kvrdlalo“ z volnoběhu na betu a zpátky. Když to člověk dostal do ruky a do oka, sedali jsme pak při vápnění Jizerek i s bočním větrem na limitech jako do peřin.

Kokpit Turbáka

Vraceli jsme se jednoho dne s Turbákem do Chebu pro palivo a Honza mi interkomem povídá:

„Hele, koukni na Zelenou horu, tam se nějak kouří.“ Turbák už měl tu vymoženost, že jsem byl s mechanikem v trucovně ve spojení interkomem. Kouknu tím směrem a opravdu, z lesa se valí dým. Pohled na palivoměr, jo to vyjde, a jedem se tam podívat. Zjistili jsme, že myslivecký posed je celý v plamenech. Po přistání v Chebu volám hasičům, že tam a tam hoří posed, je to v lese, aby náhodou nebylo ještě hůř. Popsal jsem jim polohu, že pojedou na Pomezí a kde zhruba odbočit doleva k požáru. Bohužel, rádia měli na jiných frekvencích, takže domluva ze vzduchu nemožná. Slíbil jsem jim, že se tam po dotankování zaletím podívat. Domluveno, uděláno. Už zdálky vidím, že z lesa jde už jen bílý kouř a dvě cisterny s hasiči jsou o 2 km dál, prostě tu odbočku minuli. Pár náletama a zuřivým máváním se mi tu kolonu podařilo obrátit a vyrazili zpět. Já jim vždy proletěl kousek nad kabinou a tam, kde byla odbočka k tomu lesu s požářištěm jsem provedl stoupavou ostrou zatáčku směrem k ohni a když dojeli k odbočce, letěl jsem v pár metrech nad silnicí v protisměru přímo proti kabině auta, abych tu kolonu zastavil. Naštěstí velitel byl chytrý chlap a přesně sledoval moje pokyny. Odbočili správně, dojeli až na kraj lesa a dál se už vydali po svých, ještě jsem jim ukazoval směr a pak udělal pár bojových zatáček nad doutnajícím posedem. Už mi ukazovali vztyčeným palcem, že už to vidí, tak jsem odletěl zpět na Komorní hůrku pokračovat v práci pro zemědělce. Po přistání mi Honza povídá:

„Kruci, člověče, už to nehořelo, ještě nám dají ten výjezd k úhradě jako planý poplach.“

„No to by ještě tak scházelo. Až poletíme zase do Chebu, tak se podíváme, co se tam děje.“ A tak jsme to udělali, asi po dvou hodinách letíme zpátky a všude klid. A v Chebu na nás taky nikdo nečekal, tak uvidíme. Časem jsme na to zapomněli.

V zimě jsem byl s dětmi na zimním stadionu bruslit, když dorazila manželka jen v bačkorách a půjčené bundě od sousedů, že si zabouchla dveře od bytu, když šla do sklepa a z druhé strany dveří je zastrčený klíč a nejde tudíž odemknout. To je nadělení, a to máme navíc bezpečnostní zámek. Co teď?

„Zavoláme hasiče a dostanou se do bytu přes okno“, napadlo mě. Měli jsme ještě stará okna, několik polí, stačí vysklít jednu tabulku a už jsou tam. Zavolal jsem tedy z budky hasiče, nejdřív přijeli s osobákem zkouknout situaci, jestli se nejedná o srandu. Řekl jsem jim svůj nápad a vcelku souhlasili. Pak přijeli se žebříkem, všude už plno čumilů samozřejmě, a provedli to přesně tak. A že jdeme vyplnit papíry, takový zásah není jen tak. Sedli si u nás v kuchyni, rozložili lejstra a:

„Tak nám ukažte dekret na byt a občanské průkazy s trvalým pobytem.“

„No to bude malý problém, pane veliteli, dekret sice máme, ale k tomu trvalému pobytu ještě nejsme přihlášeni, máme to teprve asi měsíc, prostě jsme ještě na úřad nešli.“

„A safra, tak to bude drahý, pane. My jsme se možná vlámali do cizího bytu!“

„Ne ne, to je náš byt, koukněte na dekret, na jméno a stejné je i v občance.“

Podíval se tedy na jméno, pak na mě, pak znovu na jméno a povídá:

„Vy jste pilot?“

„No, to jsem, tady v Chebu práškuju pole.“

„Vy jste ten pilot, co byl u toho požáru posedu na Zelené hoře?“ Hrklo ve mně jak v pendlovkách. A je to tady, teď mi to sečtou i s úroky.

„No, to jsem byl já, v tom letadle…“ Zaklapl desky s lejstrama a říká:

„Tak dneska to máte zadarmo a možná i dvakrát do budoucna, pane.“

„A jak to?“ koktal jsem, „jak to vlastně dopadlo? Já měl obavy, že mně budete popotahovat, že to byl jen plamínek a zbytečně jsem vás zvednul.“

„Oni vám to na stanici nevyřídili? Vzkázali jsme vám velké poděkování. On ten posed opravdu už jen doutnal, ale oheň se šířil trávou dál, to jste ze vzduchu nemohl vidět. Kdybyste nezavolal, lehnul by celej les popelem. Musely přijet ještě dvě cisterny z Chebu, ale zmákli jsme to brzy. A já seděl v tom prvním autě, kterýmu jste lítal nad střechou. Tak nashle“. A byli pryč. Tak jsem si vlastně udělal s letadlem jeden z melouchů.

Za pár měsíců na mne volá manželka: „Hele, naproti v paneláku si někdo asi taky zabouchl dveře. Pojď se kouknout z okna! Už tam staví žebřík.“ Tak jsme se vyvalili přes parapet, že teď se k těm čumilům přidáme my, už jich bylo dole zase pěknej houf. V tom se nějaká babka v tom davu ohlédne nahoru na nás a začala hulákat: „To je jak před rokem u vás, co?“ Tak jsme rychle zalezli do bytu a ani se nemohli škodolibě popást na průšvihu jiných.

Druhý „melouch“ byl ještě na áčku, když za mnou přijeli fotbalisti z Chebu na plochu Komorní hůrka a že mají hrozně špatný trávník a jestli bych jim tam nehodil trochu ledku, aby se vzpamatoval.

„No chlapi, já nevím, to hnojivo není moje, to je o průšvih. Navíc ten váš stadion leží pod Chebským hradem, v takovým kaňonu, abych se odtamtud s tímhle kloprtalem vůbec ještě dostal.“ To jsem byl ještě na Áčku.

„Ne ne, se sedlákama je to domluvený, nám stačí pitomých dvěstě kilo.“ Tak jsem se nechal přemluvit. Odházel jsem něco na pole a s těmi dvěma sty kily zamířil k Chebu. Sklouznul jsem vedle sídliště Švédský vrch do meandru Ohře, pod úroveň hradu. Přišlo mi srandovní, že turisti z hradeb mi koukají zeshora do kokpitu. Nad krajem hřiště pustím prašák, vyšlo to přesně na konec, zase ho zavřu a plný plyn, ale co to? Čmelák nestoupá, naopak pořád ztrácím výšku. Tam se nějak to proudění větru všelijak mlelo, že to letadlo nemělo na to výkon to překonat. Se staženýma ušima i zadkem jsem vylizoval zatáčky té Ohře, par metrů nad hladinou, proklínal svět a hlavně sám sebe, že jsem se nechal do tohodle kšeftu zase uvrtat. Proč jen já jsem takovej dobrák. To už se objevila přehrada, Čmelda ji s vypětím všech sil přeskočil a nad nádrží Skalka už se normálně na volném prostoru rozeběhl. Nastoupal jsem těch pár metrů, abych dolétnul na plochu a přistál, zpocený jako myš.

„Ty vole“, povídám mechanikovi, když doběhl, „až zase někdo přijde s takovouhle prosbou, rovnou ho pošli někam. Jsem tam málem ostal viset na stromech, sakra práce. Kde jsou ty čutálisti, ať je tam pošlu sám?“

„Už odjeli“, řekl mi Brambor „ale mrkej. Nechali nám tu dvě tisícovky. Za jeden jedinej průlet, ty vole.“

„Ale jakej. Tys v tom neseděl. Ale já se málem pos…l.“ A večer jsme za to měli královskou večeři i s bohatým pitím.

Pro ilustraci – let jako melouch

Tak to byl můj jediný „melouch“ v práškařském životě.

Jinak ten rok na Turbáku jsem uzavřel vápněním lesů a opět v Jizerkách. Potkal jsem tam zase vedoucího Pavlatu, který, když viděl, v čem jsem přilít, jen poznamenal:

„Áááá, kuře předběhlo slepici.“ A to byla nádherná práce. Letadlo poslouchalo jak hodinky, ubytováni jsme byli v nějakých bytech, takže taky super. Lety byly skoro půlhodinové. Odstartoval jsem, namířil čumák na vršky kopců, s výkonem problém nebyl, na půl plynu s bohatou rezervou jsem přeletěl hranu kopců, pustil si walkmana, zapálil cigárko a rovným letem až nad parcelu. Tam pustit prašák, on to byl při těch dávkách byl spíš nouzový odhoz, bylo to pryč za tři vteřinky, nemusela se tak hlídat přesnost průletů, kudy padá, tudy léčí, otočit, stáhnout výkon a klouzavým letem zase dolů. Prostě pohoda. Odpoledne už byl „sněhulák“, neboli osm hodin poctivě odlítaných, večer na pivko a večeři. Za čtrnáct dní odlétáno 90 hodin a v klidu, navíc za příplatek, lesy byly brány jako rizikové. Do konce měsíce volno, protože jsem měl splněnou normu. Akorát, že příští rok jsem opět nafasoval Áčko a to bylo rozčarování.

Turbák při vápnění

28. Vyhlídkové lety

Pádem komunistického režimu se uvolnilo i naše prostředí a začal nový fenomén – vyhlídkové lety. Na jaře jsme stále ještě práškovali, ale už byl cítit menší výpadek, už to nebyl ten tlak ze strany sedláků. Práce bylo přeci jen o něco méně. A velice nárazově. Tak došlo i k tomu, že občas musel někdo přilítnout na výpomoc.

Jednou to byl Petr Člupný, dnešní inspektor na ÚCL. Chudák, strávil tam celý týden a neudělal ani hektar. Nejdřív měl nějakou závadu na letadle a pak se rozbil na statku nakladač a nemohli sehnat náhradní díly. Tenkrát byla celý den manželka na letišti i s dětmi, co taky v bytě ve městě, tady to měli jako na chatě. Takže uvařila o porci víc a Petr měl aspoň domácí stravu při tom čekání. Tím jsme se dost sblížili a Petr mi pak velice pomohl radou i materiály při studiu na výcvik létání podle přístrojů, na tzv. IFR, ale to až později.

Nebo přiletěl jeden velice neoblíbený práškař, který měl spoustu přezdívek: Giacomo – Velká Noha, Šlápota, Big foot nebo Blekota. Měl hrozně veliké nohy. Měli jsme tenkrát na stanici v Chebu takovou raritu. Říkalo se tomu Chebská jazyková doložka. Zavedl to Milanko. Jako měl někdo anglickou doložku, tj. v průkazu napsánu složenou zkoušku z angličtiny, my jsme měli chebskou. Nikde nic zapsáno nebylo, ale heslo bylo – „kdo nelíže s námi, líže proti nám“. Co – to nechám na čtenářově fantazii. A kdo ji neměl, ten v Chebu lítat nesměl. Stanice v Chebu tehdy požívala na oddílu velikou autoritu, protože díky vedení Franty s námi nebyly žádné problémy, od nás na oddíl chodily jen výkazy o splněných hektarech, jinak žádné požadavky nebo dokonce stížnosti. Všechno jsme si vyřešili sami mezi sebou a i ta jazyková doložka se stala brzy velice populární po celém oddíle, možná i závodě. No a Giacomo dorazil, že nám jde vypomoct. Už když vylezl z letadla, padali jsme smíchy. On si u té bílé kombinézy ustřihl nohavice, tak to měl jako kraťasy, pod tím neuvěřitelně velké bílé sandály a na hlavě bílou čepici.

„To přiletěl píct housky nebo co? Vypadá jako pekař,“ zajíkali jsme se smíchy.

A hned dostal dotaz, jestli líže …

„To nedělám, nejsem prase!“

„Tak tady lítat nebudeš!“ sdělil mu Franta. A Šlápota hned běžel k telefonu a žaloval do Mariánek na oddíl, že ho vyhazujeme. Pak s vítězoslavným úsměvem podává telefon Frantovi:

„Pane Bechyně, máte telefon, pan vedoucí Kroc s váma chce okamžitě mluvit!“ a bylo na něm vidět, jak se těší, že to Franta odnese. Ten popadl telefon do své medvědí tlapy a proběhlo to asi takhle:

„Nazdar Emane, co je?..... jo, …..no, … jo,…….. no nelíže p……!! jo, ….. ahoj!“ Položil telefon a povídá Giacomovi:

„Máš letět domů!“ a bylo to. Takovou váhu to mělo.

Pak ale po nějaké době přeci jen dorazil a už jsme ho nechali být. Já měl v té době rozbité auto a náhradní díl jsem po telefonu sehnal až v Ostrově nad Ohří. Tam mi slíbili, že mi ho podrží do jedenácti hodin, byla sobota. A potřeboval jsem nutně převézt rodinu k rodičům do vnitrozemí. Tak Franta rozhodl, že budu létat pro chebský statek přímo z chebské plochy, že toho mají málo a pro jistotu, že mi Giacomo pomůže, abych všechno stihnul.

„Poletíš první, já za tebou, abych viděl, kde to pole je. Já to tu tak neznám a pole je až u patníků, abych nezabloudil“, povídá mi Šlápota. Trochu jsem se divil, pole veliký jako hrom a navíc bylo skoro vidět z letiště, ale dobrá tedy. Tak jsem odstartoval, Čmelda přetíženej, sotva se držel ve vzduchu. V tom divný pocit, ohlédnu se doprava a ten moula letí těsnou skupinu. Prostě se zahákl křídlem mezi moje křídlo a ocasní plochu. Letadla sotva letí, co nejmenší zásahy do řízení a on se na mě tlemí ze vzdálenosti ani ne dvou metrů. Ukazuju mu rukou, jestli není na hlavu a ať vypadne, ale on nic, pořád se jen chechtá. Už jsme byli nad polem, jdu do náletu, odházím, počkám, až i Giacomo vyprázdní kotel a zpátky do Chebu. Po přistání jsem na něj spustil, jestli je normální a jestli se chce zabít, ať do toho netahá i mě. A on na to:

„Já to pole dělat nebudu!“ No málem jsem omdlel.

„Proč ne?“

„Je to blízko hranic, já to tu neznám a mohl bych vlítnout do Německa.“

„To si děláš snad prdel, ne? To jseš profík? To pole je krásně viditelný i hranice, čerstvě natřený patníky. Tys v Rajchu snad nikdy nebyl nebo co? Jestli se na to vyflákneš, nestíhám tu Mototechnu!“ Jen se blbě uculoval a odjel s letadlem na stanici. A v dáli vidím, že sedláci táhnou další tři vany ledku, neboť se rozhodli zvýšit dávku na to pole. No nádhera, to tu jsem do večera. Brambor sednul do auta a jel za nimi na stanici zkusit tu posádku zlomit přes mechanika. Když se vrátil, povídá: „Tak Blekota už je převlečenej a odjel do Františkových Lázní na lov pacientek. Ale klid. Auto ti půjčím já, rodinu odvezeš, akorát že až večer, jak to vidím. A do Mototechny jsem volal, podrží ti to do pondělí“. A tak jsem lítal sám jako utrženej ze řetězu. A navečer, když už jsem skoro končil, se objevil Giacomo s nějakou ženou:

„Hele, půjč mi letadlo, já bych si ji svezl.“

„Víš co? Chceš si dámu povozit? Tak si dojdi na stanici, odvaž si svoje letadlo a můžeš s ní lítat až do půlnoci. Ale na tohle éro ani nešáhneš!“ Mezitím se kluci vrátili z polí a slyšeli, co se stalo. Giacomo s madam zapluli do buňky pro návštěvníky a začali se věnovat jiné činnosti. A moji kolegové vždycky počkali pár minut a jeden z nich se postavil na roh té boudy a začal hulákat:

„Neviděl jsi Blekotu?“ A na to jiný zase z druhé strany té boudy:

„Neviděl. Asi někde pigluje tu bábu z Frantíků!“ A za chvilku zase to samé, jen v jiném obsazení. Po třetím, čtvrtém výstupu vyběhl boreček, jen v trenkách a spustil:

„Nejste blbí? Tam je všechno slyšet, akorát mi to kazíte!“

Na ta slova se nad něj postavil Franta a povídá:

„Tak hele, sokolíku, na to, cos tady dneska předved s Honzou, na to tu nejsme zvědaví. Tydle móresy sem nikdo tahat nebude, to si zkoušej u vás na stanici! Ráno se sbalíš a vypadneš odsud a už tě tu nechci nikdy vidět, nebo tě nakopu do prdele!“ Ta dáma mu stejně utekla, Blekota celou noc prý nevystrčil nos z boudy a ráno zmizel, ani smrad po něm nezůstal, ale to už jsem byl pryč. Když jsme se potom potkávali na oddíle nebo na školení, ani jsme nezdravili. Po letech, to už jsem byl jako druhý pilot na ATR u ČSA, mi po příjezdu na stojánku někdo tluče zvenku na trup, že mám pozemní zdroj připojen a můžeme típnout motory. Kouknu ven a tam Blekota v montérkách jako člen pozemního personálu. Tak jsem se nahnul víc k okénku, aby viděl, kdo v tom sedí a taky aby prýmky byly vidět, samozřejmě, a zdviženým palcem mu ukazuju, že ok a díky. Ten jeho výraz, když mě poznal, ten bych vám přál vidět. Pak jsem s ním měl ještě jeden konflikt, už jsem byl kapitán na Boeingu, ale to už jsem se s ním nemazal. Vyrazil jsem ho z letadla a vysílačkou zažádal o výměnu na jeho pozici, že s tímto člověkem já spolupracovat nebudu.

Přibyly tedy vyhlídkové lety na AN-2. Po sezoně mechanici vyndali z trupu kotel a začali jsme vozit lidi, převážně z Německa. První dva roky o to byl neskutečný zájem, podívat se z výšky na kdysi nepřístupnou a zakázanou oblast. Kolikrát nebyl ani čas na oběd a manželka mi podávala chleba s řízkem okýnkem do Anduly, abych aspoň něco snědl. Měli jsme vyprodáno i sedm letů dopředu. To už mě Milanko přeškolil na kapitána na Andulu, už jsem ji létal zleva. Vedle vjezdu na stanici jsme po večerech postavili přístřešek se sezením pro čekající zájemce, jedna bouda se předělala na bufet, kde naše manželky vařily kávu, párky a podobně – pro pasažéry. Tam jsme viděli veliké rozdíly mezi nimi a dělili jsme je zhruba do čtyř skupin: 1. západní Němci, převážně z Bavorska. S těmi nebyl žádný problém, velice slušní, v klidu čekali na svůj let, dali si kafe. 2. Němci východní, to byla jiná sorta. Namyšlení, že oni mají teď západní marku, a že když si to zaplatili v tvrdé měně, poletí hned, žádné čekání, že mají přednost před našimi občany, no arogantní až běda. Bylo zajímavé sledovat, že západní se s nimi nebaví a stydí se za jejich chování. Vzniklo tam hodně přátelství mezi námi a Bavoráky, někteří se jezdili svézt každý víkend a vyprávěli nám, že když jdou v Chebu do restaurace a jsou tam Osi, jak nazývali svoje východní krajany, radši jdou jinam. 3. skupinou byli emigranti – podobná sorta jako východní Němci. Namyšlení až hrůza, pořád nás poučovali, jak děláme špatně „marketing“, že na Západě bychom si ani neškrtli. Přitom přijeli v rezavým Mercedesu a pak jsem je potkal v Německu v obchodě, kde vykupovali láhve. A čtvrtou skupinou byli Holanďani, říkali jsme jim Skrblíci. Ti se rozmýšleli třeba hodinu, jestli letět, nebo ne, žmoulali peníze v ruce a pořád počítali, jestli ano, nebo ne. Půlka to pak stejně vzdala.

Létali jsme v uniformě, tedy v modrých kalhotách a bílé košili se dvěma prýmky na ramenou. Milanův oblíbený vtip byl, že si nasadil černé brýle, vzal bílou hůlku a takto vymóděného jsme ho vedli do letadla, kde už seděli cestující. Ti nejdříve třeštili oči, kdo to tam leze, ale když se pak Milanko prodíral trupem do kokpitu a náležitě ohmatal dámské osazenstvo, jako že si hledá cestu, pochopili srandu a v drtivé většině se to setkalo s velikým ohlasem a potleskem.

Jednou jsme dělali vyhlídkové lety v Plzni pro místní Škodovku. Několik set zaměstnanců to dostalo jako dárek. Protože jich bylo tolik, měli přesně na letenkách vyznačen čas, kdy se mají dostavit na letiště, aby se to tam vůbec vešlo. Z Mariánek tam letěly tři Anduly, já letěl jako druhý pilot s Lubošem M. odkudsi z Plzně. Osobně s námi letěl i pan Kroc, jako řídící lítání, a všechny holky z kanceláří jako organizační služba. Začalo to už v Mariánkách, kdy se nedařilo nahodit jednu Andulu. Už tam jsme nabrali asi 20 minut zpoždění, nakonec si dala říct a vyrazili jsme směr Plzeň ve vzorné formaci. Po přistání jsme vyložili veškerý propagační materiál, děvčata si rozložila stolky pro odbavování cestujících, Kroc pozemní vysílačku, aby nás mohl dirigovat, a už najela první Anežka. A zas. Ne a ne ji nahodit. Tak lidi ven, s jejich pomocí ji odtlačili stranou a najela druhá. Naložila lidi, odkolébala se na dráhu a prásk. Povolilo nějaké těsnění, zůstali bez vzduchu a tudíž bez brzd. Luboš se začal chechtat:

„A je to na nás, Honzo. Z tohodle se zblázníme, všechno odvozit.“ Naložili jsme první várku, najeli na dráhu a odstartovali. Luboš knyploval, já otvírám žaluzie chlazení oleje a ouha. Ručička polohy se ani nehne, za to teplota letí nahoru.

„Luboši, máme problém!“ a ukazuju mu přístroj.

„A kruci,“ Luboš na to, provedl práškařskou zatáčku a už jsme sedali v protisměru, let netrval ani dvě minuty.

„To bylo všechno?,“ ptali se zmatení lidi.

„Nene, jen maličká závadička na chlazení, zůstaňte sedět, mechanici to hned opraví“. Ti zjistili, že nejde náhon na otvírání, tak to otevřeli manuálně na maximum a jen že máme létat co nejmíň na volnoběh, aby se to neochladilo příliš. Tak zase na dráhu, koukám po vzletu na teplotu oleje a bác ho – zase jede nahoru jako drak. Druhá práškařská zatáčka a byli jsme zpátky na zemi. Proudem vzduchu se ty žaluzie prostě zavřely. Na Kroce už šly mdloby.

„To jsme se předvedli! Tři mašiny a všechny na hovno. Už máme skluz přes hodinu, nový lidi přicházejí a my jsme ještě nic neodvezli!“ Mechanici ty žaluzie už demontovali úplně a konečně jsme se odlepili – na třetí pokus. Dodnes obdivuju ty lidi, že nikdo nevystoupil, jen byli trochu bledší, než normálně, a dvě jeptišky, co jsme tam měli taky na palubě, se před letem třikrát pokřižovaly. Postupně opravili i ta zbývající dvě letadla a manko jsme v závěru zkrátili na necelých deset minut. Vynechali jsme pauzu na oběd, co byla v plánu, a létali v jednom kuse. Holky někde sehnaly papírové tácky, na nich přinesly připravený oběd a z nás vždycky jeden řídil a druhý pilot hodoval.

Jednou v Chebu přišel o holi starší solidní pán na vyhlídkový let. Hned jsme si ho všimli, protože nečekal jako ostatní u kávy, ale obcházel Andulu, prohlížel si i ty nejmenší detaily s takovým zasněným výrazem. Fanda létání na první pohled. Čekali jsme ještě na několik cestujících, aby Andula byla plná a let se zaplatil, nabídl jsem mu prohlídku kokpitu. Starý pán tam seděl a vidím na něm velké dojetí, rukama hladil berany, prohlížel si přístroje jeden po druhém a docela měl semtam fundovaný dotaz. Pak z něj vypadlo, že je to bývalý válečný pilot, noční stíhač na Junkers Ju-88.

„Ale žádného vašeho českého pilota jsem nesestřelil, já vlastně neměl žádný sestřel“, hned vyhrknul, když prozradil svou minulost. Po startu jsem se ohlédl do trupu. Ten pán seděl hned za přepážkou, nedíval se ven jako ostatní, ale koukal k nám do kokpitu. Požádal jsem druhého pilota, jestli by ho nepustil na svou sedačku, ať uděláme dědovi radost. Tak se prohodili a vidím na něm neskutečnou radost.

„Tak si to zkuste řídit,“ navrhnul jsem mu. Uchopil berany a vedl Andulu po obloze, jako kdyby z toho vylezl včera. Nechal jsem mu odřídit celý let, včetně sestupu a finále, jen na poslední chvíli jsem si to radši převzal, i když si myslím, že by s tím i přistál. Když vystupoval, normálně plakal štěstím. Pořád nám děkoval, že po 46 letech zase držel v ruce letadlo. Až zaťukám na nebeskou bránu, snad mi to přičtou k dobru.

Junkers Ju - 88

Související kategorie