Paměti starého práškaře – 14. díl

• 13.07.2014 13:05
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

Přišel červen a staří pardi začali nenápadně mizet ze stanice. Práce už bylo méně, ale prázdniny ještě nezačaly, tak proč si najednou berou volno? Pak jsem pochopil. V tu dobu se na stanici začala objevovat Ing. Řezníčková, zvaná „Jedovatá bába“. Ona to byla fajn ženská, tu přezdívku chytla díky tomu, že pod ní spadaly desikace a postřik polí všemožným jedy proti hlodavcům, broukům atd. V zemědělské výrobě se jako desikace označuje chemické ošetření rostliny. Desikační látky obecně způsobují předčasné usychání listů nebo jejich nadzemních částí. Desikace se užívá k urychlení dozrávání některých plodin, ke zvýšení sušiny píce nebo k zabránění šíření infekčních listových chorob. Po provedení desikace se snadněji provádí kombajnová sklizeň. Desikace se užívá například u semenných jetelovin před sklizní, u některých luskovin a řepky. U sadbových brambor se desikací zničí nadzemní část rostliny, což zajistí kvalitnější stav bramborových hlíz v zemi. A vozit tento sajrajt nebyl žádný med. Jednak to smrdělo a člověk byl toho za chvíli nadýchaný až běda a nebylo mu zrovna dobře. Pak se muselo velice brzo vstávat a začínalo se lítat ještě před východem slunce, dokud nefouká a není horko, aby to spadlo tam, kam má a nevypařovalo se to tak rychle. Ale největší důvod úprku starších a zkušenějších kolegů byl ten, že to zavánělo průšvihem.

V Liberci desikoval práškař pole, které leželo vedle silnice. A během pár dní úplně uschly plodiny, které byly přes silnici na vedlejším poli. Zatímco původní pole zůstalo zelené, to pole vedlejší bylo zdesikováno, ale úplně přesně podle hran, nic mimo. Škoda obrovská a tomu pilotovi nikdo nechtěl věřit, že si nepopletl pole. Tak krásně to špatné pole bylo spálené. Chtěli mu to dát k náhradě, ale pak se náhodou objevil svědek, který vypověděl, že práci toho našeho kolegy sledoval. A došlo k zajímavému jevu, že ten aerosol, co vypustil ze Čmeláka nad správným polem, nedopadl na zem. Mrak desikantu zůstal viset ve vzduchu, pak se přesunul přes silnici a sedl si na to druhé pole. Něco pro záhadology.

Bylo to období plné stížností, reklamací i soudních sporů, to když to někomu spadlo do zahrady nebo na domácí zvířectvo. Franta byl taky jednou popotahován za špatnou aplikaci, nebyl to zrovna desikant, ale jiné svinstvo.

„Vem si uniformu mladej, pojedeš se mnou ke škodě, ať se něco nového naučíš“, povídal mi jednoho dne. Tak jsem se oblékl a jeli jsme někam ke Kynžvartu. Zastavili jsme u domu s velkou zahradou, Franta vystoupil z auta a zazvonil. Přišla otevřít nějaká paní.

„Dobrý den, já jsem ten a ten, aplikoval jsem tu letecky chemickou látku a vy jste nahlásila nějakou škodu“, spustil Franta medovým hlasem.

„Ano ano, jen se pojďte podívat, co jste způsobil“, zvala nás ta paní na zahradu. A tam měla obrovské pole s květákem.

„Jen se podívejte na ty listy!“ Koukáme, koukáme, sem tam hnědý flíček na listech, ale to dužnaté květenství, co se z toho používá, tam nic.

„Kolikpak toho máte paní?“

„ Asi pět arů, to bude drahý, pane pilot!“

„No to bude paninko. Vozili jsme švýcarský preparát pro zvětšení výnosu. Absolutně nic jedovatého, naopak, tomu květáku to jen prospěje. Na hektar to činí, moment, moment“, Franta vytáhl z kapsy bloček a tužku a začal jako počítat.

„Pět arů povídáte? Tak mi to vychází na patnáct tisíc a to vám nepočítám palivo. Chcete to zaplatit složenkou, nebo hned na místě anebo přijedete do Mariánek na oddíl?“

Chudák ta paní. Pobledla a začala něco koktat, že tolik nemá, že si vlastně nic ani neobjednala a proč teda má platit. Nakonec se rozešli v dobrém, že ani jeden nebude nic hlásit a ještě nás pozvala na květákovou polévku, teda až po sklizni.

No a tak se tedy objevila na letišti Jedovatá bába, já zůstal na stanici sám a padlo to všechno na mě. Postřiky se měly podle předpisu dělat z výšky tří metrů při rychlosti 140 km/h. To znamená, že ne ráhna, ale podvozek, resp. kolečka, měl být tři metry nad zemí. Čmelda ale má hnáty dlouhé, takže by ten postřik byl po celém okrese. Taky ta rychlost byla jen na velká pole bez překážek, tam jsem si to mohl dovolit. Ale na menších polích, navíc okolo drátů nebo stromů, to jsme lítali, co to dá, aby byl přebytek rychlosti na případné přeskakování. V SPV v Mýtě jsme dělali jednou takový pokus. Roztáhlí jsme přes šířku plochy letiště několik toaleťáků, do kotle dali vodu s barvivem a jednou jsme to přetáhli rychlostí těch 140 km/h a jednou, co to dalo. Mám dojem, už nevím, kdo to lítal, že z toho vymačkal něco okolo 170 km/h. A ty toaleťáky byly zbarvený úplně stejně. Navíc, když mi vyšlo, že na to pole při jeho rozměru a dávce mně vychází třeba dvacet letů, tak jsem je tam udělal a už bylo jedno, jakou rychlostí. To pole svoje dostalo, akorát jsem musel více ty průlety překrývat.

Protože jsem měl obavy, abych neudělal nějakou škodu, chodil jsem co nejníž. Až mi Honza vylezl na křídlo a povídá:

„Ty vole, nepřeháněj to, máš na podvozku bramborovou nať!“ Za to Jedovatá bába byla nadšená. Zajela se podívat k poli, kde jsem lítal a hrozně se jí to líbilo, že všechno padá tam, kam má. A od té doby, když začali desikace, chtěla jenom mě, samozřejmě k mé velké radosti.

Jeden den jsme lítali přímo z Chebu. A den blbec. Ta látka smrděla jak tejden nemytej boxer, pole taky nějaký divný, ani mě to nějak nešlo, prostě všechno na levačku. Vodu vozil mladší řidič s cisternou a ten pořád otravoval, jestli mu nesvezu jeho dívku. Já byl rozladěný na celý svět, tak jsem mu pořád odpovídal, ať už neotravuje, že možná na poslední let, že tu mám práci a ne zábavu pro tu jeho krasavici. Ale pořád hučel do Honzy, až na ten poslední let už zbyl jen poloviční náklad. Honza vylezl na křídlo ke mně ke kabině a povídá: „Hele, už tam máš jen půl kotle, on pořád votravuje, vezmi ji do trucovny. Navíc má tátu v mototechně, mohl by se nám hodit, až budem něco potřebovat na Žigulíky“. To už jsem změnil značku auta, moje stará dobrá tisícovka klekla a zemřela.

„Tak jo, ať doleze, kanimůra.“ A dolezla. To teda ale byla krasavice. Jedno oko koukalo na sever, druhý na jih, jednu nohu do O, druhou do X, mastný vlasy a hrudník po tátovi. A když se na mě usmála, chtělo se mi hrát na bicí, viděl jsem jen noty na tento nástroj.

„Ty bláho“, povídám Honzovi, „to jste mi ji měli ukázat předem. Tohle jsem teda ještě nevez!“ Dívčina vlezla do trucovny, Honza ji tam přivázal a letělo se. Říkal jsem si, to si užiješ děvče, zrovna dodělávám okraje, samé křoví a stromy a navíc nemám náladu. A začal jsem. Zatáčky na uchu, skákání přes křoviska, stromy a podobné evoluce. Olej z přepadů mi cákal až skoro na kabinu, prostě divočina. I já měl žaludek až v krku. Když jsem přistál, Honza mi hrozil, když viděl to éro špinavý od oleje. A co teprve v trucovně, říkám si, jestli to tam pozvracela, to mi Honza nepromine a budu to uklízet já. Chyba lávky. Oni ji odtamtud nemohli dostat, že se jí to tak líbilo, že chce ještě!! To byl jeden ze dvou případů, kdy jsem úmyslně porušil Milanovo rčení, že „pozvracet cestujícího umí každý vůl, ale ukázat mu, že lítání je nádhera, to chce profíka“.

Druhý případ byl při práci pro statek Dolní Žandov, o rok později, to už jsme tam bydleli s rodinou. A nakladač tenkrát obsluhovali dva sousedi z bytovky. Celý den remcali, že se musí potit na sluníčku a jaká je to dřina, zatímco já si tam jen sedím v letadle, puštěný větráček a jen mačkám čudlíky. Tenhle názor laiků mě dokáže vytočit ještě teď i při dopravním lítání. Tak jsem jim na závěr letového dne nabídl svezení. A oni, že teda jo, že jim ukážu z výšky rodnou obec. Nalezli do trucovny a jde se na věc. No samozřejmě, že z vesnice neviděli skoro nic. Honil jsem Čmeláka po obloze v těch nejhorších režimech, co jsem si troufnul. Bojové zatáčky, skákání přes dráty, stavy beztíže a tak dále. To už jsem ho „měl v ruce“, jak se říká. Samozřejmě, podle Milanovy školy jsem tam měl neustále nějakou vatu, zálohu, ale pro ty dva vzadu to bylo akorát. Ten večer nešli ani do hospody na pivo a jak jsem se dozvěděl od jejich manželek, ani nevečeřeli. Každopádně další dny už ani necekli o nějakém mačkání čudlíků.

Zážitků z vození lidí ve Čmeldovi je dost. Bylo to povolené, nebo spíše tolerované. Hlavně rekognoskační lety. To když se chtěl agronom podívat, jak mu to roste. Jeden den jsem měl na pracovní ploše agronomku. Krásná holka, tak 25 let. Modelka.

„Slečno inženýrko, nechcete svézt? Že byste viděla ty svoje pole ze vzduchu, jak to vypadá.“ A ona, že velice ráda. Ale tu jsem nenaložil do trucovny, ale posadil vedle sebe napravo na kufr v kokpitu, místa tam bylo dost, ramenním popruhem připásal k sobě. Děvče na sobě mělo šortky, krásný výhled jsem měl. Jenže nastal problém. Startovací kohout je taky na pravé straně dole. Abych na něj dosáhl, musel jsem chtíc nechtíc rukou mezi její stehna. A jak tam tu ruku dávám, ona cvak, nohy k sobě.

„Slečno, já tam mám startér. Musíte ty nožky dát trochu od sebe, abych k němu mohl, jinak nepoletíme.“ Tak ona pomalinku ty nohy oddálila, jenže sotva jsem tam dával ruku, cvak, a zase nic.

„Slečno, já opravdu nechci zneužívat situace, navíc jsem šťastně ženatej a mám dvě hezký děti. Já tam opravdu potřebuju, k tomu startéru. Já se vás ani nedotknu, slibuju.“ No povedlo se asi na pátý pokus, po dlouhým přesvědčování, musel jsem jí ten startér navíc ukázat, že tam opravdu musím šáhnout. Srandy kopec.

I rodinu jsem mockrát povozil. Jednoho rána jedeme z Dolního Žandova okolo Jesenice. Byt jsem vyžebral na statku na upozornění kluků od nakladače, že v jejich bytovkách je několik bytů prázdných, ať se zeptám ředitele. Po delším přemlouvání na to kývnul a my měli konečně poprvé v životě vlastní byt. Manželka dostala místo učitelky v MŠ v Chebu, děti byly taky ještě malé a chodily k ní do třídy. Ráno jsme tedy jezdívali spolu. A na víkend jezdili se mnou na letiště, bydleli jsme tam v té buňce jako na chatě, už jsme tam měli taky svou zahrádku. Rok předtím se mnou na letišti bydleli celé léto a ostatním se to tak zalíbilo, že i Honza Filípek tam měl svou rodinu a další občas přes víkend a tak. Jako v aeroklubu. Přes den jsme lítali, manželky se staraly o děti, klábosily nebo se jezdily i s dětmi koupat do Jesenice. Děcka se tam vylítala, prostor na to byl. Večery jsme trávili u ohně nebo jen tak večerním posezením u něčeho dobrého. Prostě idylka. A toho rána, jak jsme se blížili k Chebu, koukám – nevídaný úkaz. Nad Chebem hustá mlha, ale hrana té mlhy končila přesně souběžně s dráhou letiště, nad Jesenicí a k Mariánkám modro nebes. Po příjezdu na stanici povídám mechanikovi:

„Honem to připrav, já nejdřív svezu rodinu.“

„Ses zbláznil? V týhle mlze?“

„Neboj, dráha a Jesenice jsou z toho venku. Tam je absolutně čisto.“ Tak jo. Naložil jsem tedy ženu a děti, a že tedy něco uvidí, tohle je dost neobvyklé. Po pojížděčce krokem, mlha hustá jako mléko, ale kousek před dráhou, jako když otočíte vypínačem, nádherné a jasné ráno. Viděl jsem, že ta mlha ustupuje tím správným směrem, že by se dráha zabalit neměla a letěli jsme. To byla nádhera. Letět okolo té stěny, občas do ní strčit jedno křídlo, pak nad Jesenici a přes pískovnu v Dřenicích. Daleko jsem se nevzdaloval, co kdyby se to začalo zabalovat, abych stačil přistát. No a po přistání zase do toho mléka a pomalu zpátky na stanici. Děti i manželka nadšený z toho zážitku.

„Ty vole“, povídá mi mechanik „mně až pak došlo, že jste tam všichni, že jestli uletíte na západ, tak půjdu bručet, že jsem vám napomáhal.“ Ale v tom se přiřítil Milan a začal mě neskutečně pérovat, poprvé v životě jsem ho slyšel řvát, jestli jsem se nezbláznil, jestli se chci zabít, ať to udělám sám a netahám do toho rodinu a tak dále. Vůbec mě nepustil ke slovu. Tak jsem šel pro auto, zajel k němu a říkám jen:

„Nastupuj, něco ti ukážu!“ Nechtěl, ale pak teda, že jo, že je zvědavej, co mu může takovej magor jako já ukázat. No a když jsme přijeli na dráhu, jen vyvalil oči překvapením.

„Boha, toto som eště neviděl. A presne dráha je z toho vonku.“

„No vidíš, fakt si myslíš, že bych lítal v tom mlíku, co je za náma a navíc s rodinou?“ Takovou svislou stěnu jsem pak zažil ještě jednou, v Aténách, ale to byl bouřkový mrak a ta stěna stála přesně na prahu letiště. Naštěstí trasa našeho odletu byla na druhou stranu, pryč od té hrůzy. Jen když jsem najížděl na dráhu, měl jsem pocit, že křídlo Boeinga je v tom. Po vzletu jsem si hned naladil frekvenci příletů na druhé soupravě a tam se děly věci. Piloti chtěli lítat všemožnými směry, jen rovně nikdo. V hlasech nervozita a ani pozemní kontrolor nebyl nejjistější.

„To jsme zas měli jednou z prdele kliku, že letíme pryč a ne tam“, okomentoval to suše druhý pilot.

Blížila se zima, postupně se přelétávala letadla do Mariánek a stanice zůstávaly opuštěné. To samé v Chebu, zůstal jsem tam se Čmeldou jako poslední. Měl už jsem ho přelítnout taky do Mariánek, Franta už odjížděl domů do Chomutova a honem mi ještě vysvětloval, kde jsou jističe, co vypnout, co zamknout, až se vrátím po zemi z oddílu, kam pro mě dojede Brambor autem. Do toho na mě volá Brambor, ať si pospíším, že z Německa jde sněhová bouře a jestli tu zapadneme sněhem, tak si to letadlo budu celou zimu hlídat sám. Tak jsem do toho skočil, plnej plyn a odstartoval rovnou z pojížděčky. Po přistání v Mariánských Lázních jsme s místními mechaniky zastrkali mýho Čmeláčka do hangáru, poslední pusa na vrtuli, že mě nenechal ve štychu a ať si přes zimu odpočine a šel jsem nahoru ke kancelářím čekat na Honzu, až pro mě přijede z Chebu autem. Stojíme tam s vedoucím Krocem, pokuřujeme a vedeme znalecké řeči o sezóně, o počasí, o ženských a tak podobně. A v tom přiletí vojenská třicetdevítka, Albatros, a začne hoblovat dráhu v pár metrech tam a sem. A za chvíli za ní i vrtulník MI-24.

„Co tu blbnou?“, ptám se šéfa.

„Copak já vím? Asi něco nacvičujou“, povídá Kroc, ale to už ho volá dispečerka, že má telefon. A za chvilku na mě volá on, že mám telefon já.

„Tak už vím, co tu blbnou“, povídá mi a podává sluchátko, „máš tam vojáky z Líní!“ A v tom se mi rozbřesklo. No jistě, vždyť já v tom zmatku zapomněl zavolat vojákům a ohlásit ten přelet na oddíl. Tak jsem se do telefonu kál, sypal si popel na hlavu. A ta dáma mi slíbila, že se pokusí to nějak zastavit, ale že už byla zvednutá hotovost do vzduchu, že to bude těžké. To byla ta dvě letadla, co blbla nad letištěm a hledala mého Čmeláka, který už byl dávno zavřený v hangáru. Po návratu do Chebu mi strážný povídal, že mě přečetli hned. Ještě jsem byl nad Jesenicí a už volali.

„Já jim hned říkal, že to není ani únos, ani úlet, že tu je zmatek. A že jste mladej janek, kerej prostě zapomněl zavolat“. Na druhý den mi volá vedoucí Kroc:

„Tak sem přijeď. Budeme psát protokoly. Už volali z SLI, MNO, MNV, KSČ a já nevím odkud, snad už chybí jen Spolek přátel žehu, telefony se tu od rána neodmlčí.“ Tak jsme to všechno sepsali, stojíme pak venku na cigárko a já se zeptal:

„Pane Kroc, co z toho bude? To je asi velkej průser, co?“

„Joo, chlapče, je a dost. To víš, takových telefonů a tak..“

„No a co z toho asi bude?“

„Asi dostaneš důtku, člověče.“

„Důtku, důtku, to neznám, to je hodně zlý?“ Pan Kroc se zamyslel, kouknul na nebe a po drahné době povídá:

„No jéje, jedno z nejhorších. Já už mám letos tři!!!!“ Takový byl vedoucí pan Kroc. Všichni jsme ho měli rádi. Tu důtku jsem opravdu dostal plus nějaký peněžní postih, už nevím přesně. Přišel mi dopis z Prahy, že jsem překročil paragraf ten a ten, bylo toho na stránku, těch paragrafů. Jako bych někoho zabil. A na závěr dopisu mi ředitel závodu 02 udělil důtku. A bylo hotovo.

25. Revoluce a létání po revoluci

Revoluci jsem strávil v lázních s Milankem, tentokrát jsme zvolili Piešťany. Že mi Milanko ukáže Slovensko a že život je změna. Mariánky známe jako své boty a on bude aspoň na chvíli mezi svýma. Jeho další průpovídkou bylo, když se někde představoval:

„Ja som ten Slovák, čo je z Martina, žije v Liberci a lieta v Chebu. Volám sa Kotian, s krátkym a mäkkým, ale to je môj problém.“ Už ve vlaku jsem cosi zaslechl o manifestaci studentů, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, ten rok bylo každou chvilku něco. Co se děje, jsme zjistili s Milankem až po ubytování a zapnutí televize. Takže celou revoluci jsme strávili v postelích, sledováním televize a večer jsme chodili na náměstí v Prievidzi sledovat ten cvrkot. Případně se přidat. Už tehdy jsem zaznamenal názory místních obyvatel, že „tentokrát by sme sa mali od tých Čechůňov trhnúť a raz a navždy“. S Milanem jsme zastávali opačný názor, ale radši jsme ho nahlas neříkali. Jednou jsme zase leželi a sledovali televizi, nazí, protože na pokoji bylo přetopeno. Šel jsem si na záchod zakouřit, abych tam Milanovi nesmrděl, on je nekuřák. No a po dokouření jsem chtěl nedopalek prohodit do mísy tou mezerou mezi nohama. A ten pacholek se filtrem opřel o prkýnko a tím žhavým koncem o…, no hádejte o co. Vyletěl jsem z hajzlíku s řevem, ruce v klíně. A Milan, co se mi stalo. Mezi sykáním od bolesti mu to povídám a ten se tak začal smát, že spadnul z postele a lezl tam po čtyřech. V tom samozřejmě vešla uklízečka. Musel to být pohled pro bohy, jeden leze nahej po zemi a hýká smíchem, druhej se tam válí, taky nahatej a rukama si drží přirození. Chudák ženská, vylítla z pokoje a už nikdy nepřišla uklízet, když jsme byli přítomni. Jsou věci, které se prostě nevysvětlí. Po návratu z lázní přišlo zimní školení, opět ve Špindlerově Mlýně. Už se tolik nepilo, za to diskutovalo, co bude. Tenkrát tam za námi přijel současný prezident Zeman udělat přednášku, co se vlastně děje. Dodnes si pamatuju, jak ekonomickou situaci a její řešení přirovnal k letadlu. Tím svým typickým projevem nám povídá:

„To máte tak, já vám to přirovnám k vašemu letadlu. Letíte a rozsvítí se vám červená kontrolka, že něco není v pořádku. Místo toho, abyste řešili, co není v pořádku, vezmete obušek a mlátíte do té kontrolky, dokud nezhasne a jste přesvědčeni, že problém je vyřešen. Vám, jako pilotům a tudíž lidem na jisté úrovni znalostí nemusím vysvětlovat, že není. A zákonitě musí přijít pád. A takhle vedli naši zemi soudruzi.“

Změnilo se trochu i prostředí na stanici, kde jsem létal. Parta zůstala stále stejná, ale režim se změnil. Už jsme nemuseli hlásit lety za dráty k patníkům, i hlásky osiřely. Obzvlášť na jednom poli. Bylo hned za dráty a dlouhý jako týden před výplatou. Při poprachu jsem míjel snad čtyři tato stanoviště. A vždycky, když jsem okolo nich letěl tak koukám, jak voják horlivě točí kličkou telefonu a hlásí můj průlet a to samé na další hlásce a na další. „Hoši, to se natočíte, já sem mám dneska asi šedesát startů“, smál jsem se v duchu a po vyházení hnojiva jsem jim dělal při návratu na plochu malý letecký den – slalom mezi nimi v pár metrech. Pak tam byla ještě jedna hláska, na Zelené hoře, kousek pod vrcholem směrem do vnitrozemí, schovaná v lese. Byla to nějaká stará kamenná věž a vojáci si na ní zřídili pozorovatelnu. To jsem se zase bavil tím, že jsem přiletěl z druhé strany na vysoké rychlosti. Těsně před vrcholem jsem stáhnul výkon na volnoběh, aby mě neslyšeli, setrvačností přeskočil ten vrcholek a po úbočí klouzal k té hlásce zezadu. A těsně nad jejich hlavami, v pár metrech plný výkon, přitáhnout a zamávat. Když jsem se ohlédl, váleli se po zemi, ale chechtali se a mávali mi, že jsem jim tu službu trochu oživil.

Nebo jsem se bavil tím, že jsem nepřistál na tři body, tj. na kola a ostruhové kolečko, ale dosedl jsem jen na hlavní podvozek a pak přidáváním plynu udržoval ocas nahoře. A pak jsem střídavě přibržďoval pravé nebo levé kolo a neustále udržoval letadlo ve vodorovné poloze se zdviženým ocasem. Vypadalo to, jako by Čmelda kráčel. A takhle jsem došel až pod koš, stáhnul plyn a ocas dopadl na zem. Statkáři se chechtali, já v kabině taky, jen Brambor si ťukal na hlavu.

„Ty si jednou hrábneš vrtulí o zem a máme vystaráno. Oba!“

Na jaře jsme museli nejdřív absolvovat přezkoušení s inspektorem SLI panem P., zvaným Červenáček. Vystudoval jadernou fyziku.

Kdykoli jsem s tímto inspektorem přišel do styku, vzpomněl jsem si na tento vtip

Ne, že by byl klaun, to ne, ale byl zvláštní. A tak na jaře, když slezl sníh na letišti Skláře v Mariánkách, byli jsme pozvaní na tato přezkoušení. To zahrnovalo asi 30minutový let, nejdřív někam do výšky 400-500 m, tam nácvik ostrých zatáček, pádů, zábrany pádů a tak, pro nás tehdy stratosféra, a pak zpátky mezi stromy a keře, imitace aplikace hnojiva a nácvik vysazení motoru, prostě klasika. Přezkušovaný měl v přední kabině tu samou páčku na odhoz rozmetadla, jen s tím rozdílem, že od spárky nemělo co upadnout. Jen inspektorovi v zadní kabině se rozsvítila kontrolka, že „jako“ pilot to rozmetadlo odhodil. Odstartoval jeden ze starých mazáků s inspektorem P. Hned po startu mu Červenáček stáhnul plyn a že jako vysadil motor. Pilot provedl úkony – rychlost, odhoz, plocha, vítr, závada. Rychlost – alfa a omega letectva, pilot musel v klouzavém letu udržet minimálně 120 km/h.

Odhoz – zatažením za páčku „odpadlo“ rozmetadlo a tou dírou po něm vyletělo hnojivo, během chvilky měl letoun o 600-700 kg menší váhu, tedy u jednomístného Čmeldy, na spárce se jen vzadu rozsvítilo to světýlko, jak už jsem psal.

Plocha – ihned musel vědět, kam to posadí. Během práškování jsem neustále, a to v každém okamžiku, musel mít připravenou plochu, kdyby mi vysadil motor, kam s tím praštím. Ono z pěti metrů výšky moc času na přemýšlení nebylo.

Vítr – hned musel pilot vědět, odkud mu to fouká, kvůli rozpočtu na přistání, aby se na tu plochu trefil.

Závada – to jen v případě, že měl čas řešit, co se stalo, jestli by to náhodou nešlo ještě nahodit, ale to asi jen na prázdných přeletech.

Tak tedy ten mazák tohle vše provedl, pak nastoupali do výšky pro nácvik těch všemožných evolucí. Po jejich ukončení mu Červenáček povídá:

„Udělej mi támhle to pole.“

„Neudělám!“

„A to jako proč?“

„No hned po startu jsme přece odhodili rozmetadlo!“ Červenáček vzadu chvilku nic a pak suše:

„Letíme domů!“ Přistáli a Červenáček se nám zdál ještě červenější, než obvykle. A nastoupil Miloš H., ten kliďas. Po přistání z jeho letu na něj Červenáček huláká:

„Kurva, co ta kulička v zatáčkách? To nevíš, že musí bejt mezi ryskama?!!“

A Miloš potáhl z cigaretky a v klidu mu povídá:

„Mně stačí, když je v kabině, vole.“ Na ta slova se Červenáček otočil a odešel rychlým krokem do kanceláře vedoucího. Za chvíli přiběhl pan Kroc.

„Pitomci pitomí, proč ho provokujete? Už volají sedláci, už to chtěj spustit, bez těch přezkoušení nemůžeme zahájit sezonu!! A von chce odletět do Prahy, že na takovou sbírku ignorantů nemá čas ani nervy. A kdoví, kdy bysme ho sem dostali zpátky? Krucifix, to nemůžete zatnout zuby a chvilku držet hubu?“ Dlouho nám promlouval do duše, pak ukecal i toho inspektora, že odteď to bude bez komplikací. A dalšího adepta na přezkoušení určil mne.

„Ty seš mladej, ty tu hubu udržíš. Hlavně nediskutuj, neodmlouvej, i kdyby ti kázal kdovíjaký bludy, on má prdlajs naprášeno.“ No a tak jsme letěli. Všechno v pohodě. Až jedno pole jsem mu odmítl předvést.

„Proč bys ho nedělal“

„Protože jsou tam vysoký dráty, tohle pole je letecky naprosto nevhodné ošetřovat.“

„Výborně, správné rozhodnutí, ale já ti ukážu, že by to aspoň někde šlo. Přebírám řízení.“ A začal se mnou skákat ty dráty vysokého napětí. Já vepředu mlčel a myslel si svoje.

„To se ti tady blbne se spárkou. Ale s prašákem a šest metráků v kotli, to bys visel na těch prvních drátech.“ Po přistání mi vytkl, že v jednu chvíli při imitaci postřiku jsem měl rychlost o 10km/h větší. Už jsem se nadechoval, ale za ním na mě gestikuloval Milanko, ať držím hubu. Tak jsem jen kejval hlavou jako houpací kůň, posílal na něj obdivné pohledy, jaký on pilot a já trouba. A měl jsem hotovo. Zase rok klid. Milanka pak přezkušoval na Andule a v jedné poloze mu stáhnul plyn – nácvik vysazení motoru. Milanko na Andule tisíce hodin, inspektor asi padesát.

„Posadil bych to zpátky na letiště“, vyhodnotil situaci Milan.

„To je špatně, to ti nemůže vyjít“, inspektor na něj. Milan se na něj jen podíval a:

„Ke které značce to chceš?“ a tu Anežku tam posadil plus minus jeden metr. A byl klid.

První rok po revoluci práce ještě neubylo, létali jsme jako předtím. Jen se na polích začali zjevovat různí ekologičtí aktivisté a někdy byli dost agresívní. Nedali si vysvětlit, že letecké práškování je k přírodě velice ohleduplné. Každá rostlina potřebuje k životu dusík a půda je tak vyčerpaná, že se tam prostě musí dodat formou hnojiva, ledku či močoviny. Letadly jsme to jen cukrovali – dávky 100-300 kg/ha. To rostliny beze zbytku zužitkovaly a do spodních vod tudíž odešlo nula celá nula nic. Navíc jsme neudusávali povrchovou vrstvu, jako těžká zemědělská technika. A jedno pole jsme v sezoně ošetřili i vícekrát. Kdežto pozemní technika neměla takový výkon, ta se dostala na pole jen jednou a tak tam prali dávku mnohem větší. Ale přebytek jde do těch spodních vod. Takže zaujatost lidí proti letecké aplikaci hnojiv je podle mého názoru lichá. Kdo vidí traktor na poli, je v klidu, tak to má být, ale Čmelák sviní životní prostředí. Opak je pravdou.

I lidi začali být agresívnější, demokracii si začali plést s anarchií. Jednou po lítání za mnou přišel Brambor a povídá:

„Pojď se na něco podívat!“ Přišli jsme ke Čmeláku a ukazuje mi dva průstřely!! Jeden skrz trucovnu, asi půl metru za mou hlavou a druhý zásah skrz podvozkovou nohu. Zřejmě malorážka.

„Všimnul sis něčeho?“

„Ne, vůbec, v tom kraválu, navíc mám špunty v uších, vůbec netuším, kde to mohlo bejt.“ Takže to ani nemělo smysl někam hlásit. Ale od té doby mi k dalším věcem, co musím uhlídat, přibylo ještě tu a tam po očku se dívat, jestli na mne někdo nemíří flintou. A taky že ano. U obce Milhostov jsem při práškování pole koutkem oka zahlédl v zahradě, vzdálené asi 100 m, neobvyklý pohyb, jakoby tam někdo měl v ruce tyč a ukazoval s ní na mne. Při opačném průletu už jsem tomu věnoval zvýšenou pozornost a vidím chlapa, jak na mě čímsi míří, v typickém postoji stojícího střelce. Okamžitě jsem ukončil aplikaci, ponořil Čmeláka do takového úvozu, abych byl krytý valem a křovím na jeho hraně a letěl zpátky k pracovní ploše, odkud jsem ten den startoval, byla to plocha Okrouhlá. Při přistání vidím nějakého cizího muže, jak horlivě rozmlouvá s Bramborem a jevili známky velikého rozčilení. Zastavil jsem, vystoupil a šel k nim. Chlap se rozeběhl proti mně a řval:

„Zavolám na vás policajty a půjdete sedět, anebo mi uhradíte veškerou škodu!“

„Jakou škodu?“ ptám se.

„Kvůli vašim chemikáliím mi pochcípali všichni králici, spadlo mi to na zahradu. Hned volám policii na vás.“

„Váš dům je takový žlutý s černou střechou? Před ním sad a na boku přistavěná bílá garáž?“

„Ano, to je on, tak vidíte, že o tom víte!“

„Vím a moc dobře. Takže za prvé – králíci vám vychcípat nemohli, protože jsem létal víc jak sto metrů od vašeho domu a to bych musel bejt úplně slepej, abych si spletl váš dům s polem. A za druhé ne vy, ale já zavolám policii na vás za ohrožování střelnou zbraní!“

Chlap ztuhnul a začal koktat.

„To ne já, to byl určitě tchán, je mu osmdesát a trochu blbne a ta flinta je jenom atrapa.“

„To ovšem já nemůžu vědět, takže Honzo“, volám na mechanika, „ať agronom zajede na statek k telefonu a volá kliftony.“

„Počkejte, počkejte, to snad nějak vyřešíme, ne?“ Ten člověk se úplně sesypal. Dopadlo to tak, že jsme zajeli k němu domů, ukázal mi opravdu atrapu nějaké flinty se zaletovanou hlavní. Králíci mu nepochcípali, ale někdy před pár lety došlo z vrtulníku k úniku nějakého jedu a dědovi chcíply dvě ovce, tak vždycky ho chytal amok, jen viděl zemědělské letadlo. Děda byl nadšen, že ho osobně navštívil „pan pilot“, jak mne pořád tituloval a slíbil, že už na žádné letadlo mířit nebude a já mu slíbil, že se jeho domu s letadlem vyhnu obloukem a nebudu mu lítat přes zahradu.

Že se mění doba, bylo poznat i z mnoha a někdy i velice sprostých telefonátů lidí, bydlících blízko nemocnice, že si nepřejí, aby tam létal vrtulník a rušil je. Nedali si vysvětlit, že nelítají z našeho letiště a že jsou to urgentní případy letů pro záchranu života. Až to dospělo do stadia, že už jsem nic nevysvětloval, ale rovnou je posílal do míst, na kterých se sedává na WC. V té době u nás přistálo letadlo s německou imatrikulací, řídil ho Turek s americkou licencí. Přijel před bránu, vystoupil a vydal se k městu.

„Počkej, tady nemůžeš parkovat ani přistávat. Tohle je pracovní plocha!“ řvali jsme na něj, ale jen mávnul rukou a byl pryč. Večer, když se zavírala stanice, tak jsme to letadlo dotlačili dovnitř a ukotvili. Ráno nás mechanici volají k tomu letadlu, hrozný smích.

„Pojďte se na něco podívat, to jste ještě neviděli!“ A ukazují nám – podhuštěné pneumatiky, všechny závěsy kormidel rezavé, stejně jako kolejničky, ve kterých běhají klapky, o jejich vůli ani nemluvě. Ale zlatý hřeb prohlídky nás čekal u motoru. Mělo to řadový motor a podél válců je šachtička pro přístup vzduchu na jejich chlazení. A na konci té šachty u požární přepážky mezi motorovým prostorem a kokpitem ptačí hnízdo i s třemi vajíčky!! Uběhnul další den a borec nikde. Třetí den to mechanici nevydrželi a jako správní letečtí nadšenci se pustili do údržby. Všechno umyli, vyčistili, namazali, dofoukali, utáhli. I to ptačí hnízdo vymetli. No a na čtvrtý den se borec objevil s nějakou krasavicí, kdoví, kde ji sebral. Bylo to tmavší pleti, v umolousaných šatech a chyběly tomu dva přední zuby. Znovu jsme mu vysvětlovali, že tady sedí nelegálně, ale ukázal nám papíry i se vstupním razítkem v pasu, letecké doklady – odtud jsme věděli ty jeho všelijaké mezinárodní licence a že si jde zalítat. I s tou princeznou. Co jsme měli dělat. Udávat ani prát se s ním se nám nechtělo, tak jsme mávli rukou, a že se ho aspoň zbavíme. Ale ouha, po hodince přistál a scénář se opakoval, zase zmizel a letadlo nechal stát před bránou na pojížděčce. To už nás namíchnul, nicméně jsme zase večer se o ten eroplán postarali. Pak se neobjevil asi čtyři dny, až dorazil s podobným borcem a že je to jeho bratr. Tak jsme mu oznámili, že nám dluží cca 300 USD za údržbu a parkování. Není problém, a jestli někdo nechce svézt. Všichni jsme si to letadlo ozkoušeli, já s Mirkem Mrzenou první. Jen nás trochu vyděsil, když tam narval plný plyn hned po nahození a vyjetí na dráhu.

„Co motorová zkouška a zahřátí motoru, ty vole?“ hulákáme na něj s Mirkem, ale jen mávnul rukou a začali jsme se střídat u řízení. Teda – létalo to parádně, v horizontu okolo 250 km/h, vybavení kokpitu i na let podle přístrojů, tzv. IFR, jen přistát s tím byl kumšt, klouzalo to jak větroň a na zem se tomu nechtělo. Já se trefil až na druhý pokus a navíc jsem byl „dlouhej“, ještě že je dráha v Chebu dostatečná.

No a že odveze bráchu do města, vrátí se, vše zaplatí a odletí. Vyčíhnul si ale další den okamžik, kdy jsme byli všichni na polích, na stanici jen starý vrátný a zmizel. Byli jsme rádi, že ho máme z krku.

Další aparát, který jsem si vyzkoušel mimo mé kvalifikace, byl vrtulník Mi-2. Přiletěl na desikace, asi na čtrnáct dní. Jeho pilot měl svézt dva členy vedení Agrokombinátu na rekognoskaci polí, a jestli nechci s nimi, že tam má ještě místo volný. No samozřejmě, v tomdle sem ještě neseděl, že jo. Ti dva si sedli dozadu, já vedle pilota dopředu, mělo to jen jedno řízení. Už při startu jsem začal lehce litovat, třáslo se to všechno jak osika, ale když jsem viděl pilota, že je v klidu, říkám si, asi je to normální. Asi po dvaceti minutách, ukázkách zatáček okolo rotoru – to bylo pro mě neskutečný, jako pilota z klasického letadla - mi povídá:

„Jdu si zakouřit, pojď řídit!“

„Co blbneš vole, já vrtulník neumím, navíc tady je jen jedno řízení, abys to když tak mohl opravit! Co když to vysadí?“ Teoreticky jsem tušil, co je kolektiv a co cyklika, ale nikdy jsem to nezkoušel. Ale už byl odkurtovanej a cpal se na mou sedačku, nikdo neřídil. Tak jsem si přelez za řízení a poprvé v životě držel vrtulník ve vzduchu. Ohlédl jsem se dozadu na ty dva z Agrokombinátu, byli zelení, jak sedma. Kdoví, jakou barvu jsem měl já, ale po pár minutách už jsem to začal jakžtakž cítit a letěl dokonce i tam, kam jsem chtěl. Nakonec jsem doletěl i nad stanici v pár metrech a dokázal jsem i zaviset, to znamená stát ve vzduchu na jednom místě a to přímo nad vrátnicí. Odtud se vyvalili kluci a co se děje, že jim visí vrtulník nad hlavou. Ten pilot vrtulníku se natáhl a odšoupnul boční dveře na mé straně. Když kluci viděli, kdo sedí za řízením, jako když střelí do vrabců, rozutekli se co nejdál. Pak jsme si zase vyměnili místa, nastoupal nad Cheb asi do 300 m a povídá:

„Hele, ty jsi měl strach, co dělat, když to vysadí, prostě letíš jako s normálním letadlem“, a vypnul motory. Valil jsem oči, ale opravdu normálně doklouzal na dráhu a přistál jako s klasickým aparátem.

„Tak vidíš, žádnej děs“, znovu to nahodil a přeskočil do ohrady. Oba statkáři pak zvraceli u plotu a já přemýšlel, jestli si těch dvacet minut mám napsat do zápisníku nebo ne.

26. Lítání pro statky a JZD

V našem chebském rajonu byly samé státní statky, jen dvě JZD – Křižovatka a Trstěnice. Pro Trstěnice jsme létali jen párkrát do roka, zato s JZD Křižovatka jsme měli ty nejlepší vztahy. Pro JZD Křižovatka létal hlavně Franta, prej, abychom to „nezk…i“. Lítat pro JZD a statky byl veliký rozdíl. Už třeba jen v tom, že u JZD jsme měli všechno zdarma – oběd a pití během dne, co hrdlo ráčí, včetně svačin. U statků jsme dostali jen oběd a ten jsme si museli zaplatit, nebyla to žádná závratná částka, ale přece jen to u JZD bylo milejší. Taky jsem pro ně párkrát létal, když Franta nemohl, a byla to jiná atmosféra. Tam bylo vidět, že těm lidem na těch polích opravdu záleží, byla to jejich „srdeční“ záležitost, ta pole byla jejich, kdežto u statků to bylo státní a bylo to jejich zaměstnání. Na jeden přelet na pracovní plochu Hrzín, což bylo jejich letiště, do smrti nezapomenu. To už jsem měl taky Turbáka a přiletěl na výpomoc jiný kolega z Erpužic, taky na Turbáku. A že poletí za mnou, že to tu moc nezná a viditelnost také nebyla nic moc. Tak jsme odstartovali ráno z Chebu a letíme do Hrzína. Musel jsem dávat veliký pozor, dohlednost byla opravdu na minimech. A najednou jsem vlítnul do mlhy, která nebyla přede mnou vidět. Prostě mě to najednou zavřelo. Otočit zpátky do Chebu jsem se obával, za mnou někde byl ten můj kolega a mohli bychom se srazit. Jediná možnost – využít plně znalost terénu, který už jsem po těch čtyřech letech znal jako své boty. Přilepil jsem se na silnici ve třech metrech a letěl po ní, jako bych jel do Hrzína autem. Na každé křižovatce odbočil, vylizoval všechny zatáčky, vidět bylo opravdu jen na pár metrů. Pak se konečně po pravé straně mihla plocha i s nakladačem a lidmi z JZD, honem postavit letadlo na ucho a rovnou s tím šlehnout o zem. Plocha byla naštěstí delší, než u jiných statků a hned u silnice. Klapky jsem měl už vytažené během letu v té mlze, abych mohl letět pomaleji, ale i tak to byl kaskadérský kousek. Ten druhý letoun to naštěstí stačil otočit, když viděl, jak jsem zmizel v mlze a vrátil se do Chebu. Tenkrát jsme ty letadla při tom množství startů a odletáných hodin denně měli v ruce. Navíc jsme byli relativně mladí a cítili se tudíž nesmrtelní. Dnes, když si vzpomenu, co jsem se navyváděl, mi jde mráz po zádech. Ale vždy jsem se snažil mít tam nějakou vatu, rezervu, kdyby něco. Jen dvakrát mi ale opravdu zatrnulo a myslel jsem si, že je hotovo, tam si můj anděl strážný opravdu máknul.

Plnění letadla ledkem – plocha Tři Sekery

Konec nakládky na ploše Tři Sekery

První případ byl na ploše Tři sekery, kousek od Mariánských Lázní. Typická jednosměrka. Dráha kolmo k silnici, asi 150 m rovinka a pak prudký kopec dolů. Takže start jen jedním směrem na východ a přistání v opačném směru. Když už jsem to měl přečtené, sedal jsem i na těch pár metrů rovinky přes dráty, ušetřil jsem tak asi minutu na každém letu, než to oblétávat kolem dokola. Hezky na malých klapkách na minimálce nad to vedení, co vedlo podél silnice, vyhodit velké klapky, potlačit a hned přitáhnout a byl jsem na zemi. Ten den jsem obdělával pole, které bylo hned vedle dráhy vpravo, mírně do kopce. Takže odstartovat, pravou táhlou zatáčkou do náletu kolmo k dráze, hnojivo vycházelo přesně na jeden průlet a hned na konci pole ostrá zatáčka vlevo a byl jsem v ose dráhy a už jsem seděl. Jenže jak jsem kladl ty průlety vedle sebe, musel jsem tu levou zatáčku víc a víc utahovat, jak jsem se s nimi blížil ke kraji letiště. Až při jedné té ostré finální levé zatáčce to Čmelák už neustál, rozsvítilo se magické oko pádovky plus zvonek, ale to už letadlo padalo. Zázrakem, ještě se zbytkem nějaké energie, Čmeláček zareagoval na můj kontra zásah do řízení – plně vše doprava, jakžtakž srovnal křídla do horizontu, ale spadnul z nějakých pěti metrů. Naštěstí na podvozek a na dráhu. Ani jsem nestačil zaklít, jen mi cvakly zuby. Koukám na křídla, jestli z nich nevyjely podvozkové nohy a pomalu jsem dojel nahoru na buben, na místo startu. Odtud nic neviděli, konec dráhy byl za zlomem. Přijel jsem na místo nakládky, zajel mezi baky s palivem a vypnul motor.

„Co je?“ vyskočil Honza na křídlo, „tam musíš mít šťávu ještě na půl hodiny minimálně.“

„Hele, nenápadně to obejdi, hlavně zkontroluj podvozek, mně to spadlo, já se jdu projít.“ Ani cigaretu jsem si nemohl zapálit, jak se mi klepaly ruce.

Po přistání na Třech Sekerách

Druhý případ, kdy jsem to přepísk, se mi stal už na Turbáku. Manželka byla na procházce s dětmi z MŠ, včetně mých vlastních, v blízkosti letiště Cheb. Vracel jsem se zrovna z pole a zahlédl je na pěšince, tak jsem se začal předvádět. Naštěstí jsem měl tolik rozumu, že jsem dělal průlety okolo nich, nikoliv na ně. A jeden takový průlet jsem přehnal a při vybírání jsem za ten knypl vzal až moc a utrhnul si proudnice od křídel. Prostě jsem ztratil vztlak. Letadlo se řítilo k zemi a řídicí páka byla jak zapíchnutá do hnoje. Až na třetí pokus zareagovala a ten prudký sestup jsem vybral snad v jednom metru. Ze země to možná vypadalo efektivně, ale já si tenkrát dal jmen, že by to vyšlo aspoň na pět stránek papíru formátu A4.

„Ty pitomče pitomá, ty vole jeden, málem jsi to roznesl před očima manželky a dětí“. To bylo asi tak nejjemnější z nich. Hned jsem si vzpomněl na Valáškovu složku z Holešova. Mnoho pilotů se pozabíjelo, když se předváděli před svými drahými polovičkami. A ty, místo leteckého dne, měly pak jeho smrt v přímém přenosu a z první řady. A co jsem si vyslechl večer od manželky, to radši ani nechtějte slyšet. Moc dobře poznala, ač laik, že se mi něco nepovedlo. Od té doby jsem se už nikdy a nikomu nepředváděl, jednou už to stačilo a na celý život.

Vraťme se k práškování pro JZD. Jak jsem už psal, bylo tam létání o mnoho příjemnější. Oběd jsem ani nedojedl, řízek jak kolo od vozu a vynikající. I na statcích vařili dobře, obzvlášť ve Staré Vodě. Milan Kotian jednou pracoval z plochy Komorní hůrka. Národní přírodní památka Komorní hůrka (503 m n.m.) je nejprobádanější a nejmladší sopka, konkrétně sypaný kužel, na území Česka. O sopku se zajímal také Johann Wolfgang Goethe, což zde připomíná i pamětní deska s německým nápisem. Opět typická jednosměrka s bubnem, kde není vidět ze startu na konec dráhy. Za zády sopku, před sebou ve směru startu Františkovy Lázně, konkrétně přírodní rezervaci s ptactvem, Ameriku. Té jsme se snažili po startu co nejvíce vyhýbat, přeci jen jsme nebyli až takoví antiekologové. No a Milan při jednom startu, až za tím bubnem, trefil srnu. Ze startu to nebylo vidět. Vběhla mu tam z boku, z pole a trefil jí podvozkovým kolem přímo na hlavu. Takže letadlo celé, bez poškození, chudák srnka taky, tedy až na tu hlavu. Na místě bylo po ní, samozřejmě. Milan pak po přistání toto nahlásil sedlákům a ti nadšení pro ni běželi, že ji dají do kuchyně na statku a že budou srnčí hody. Milan tam za pár dní práškoval opět a oni mu hned radostně oznámili:

„Pane kapitáne, dnes budou ty srnčí hody z té srnky, co jste tu minule trefil.“

Když nastal čas oběda, odvezli celou posádku na statek do jídelny. A přesně podle scénáře Hrabala k filmu Slavnosti sněženek i tenkrát se nemohli dohodnout, jak ji udělat, tak ženské v kuchyni tu srnku udělaly na dva způsoby. A Milanko, aby neurazil ani jednu stranu, si dal od každého. Dojedl, utřel ústa ubrouskem a povídá:

„Ďakujem, obe jedla bola moc dobrá, pochvala kuchárkam, že ruky bozkávam a dovidenia.“

A vedoucí jídelny na něj:

„No moment, jaké děkuju? Měl jste dvě jídla, to je dvakrát 25 Kč, dohromady 50!!“ Milanko zůstal samozřejmě jako opařený. A v duchu si říká:

„Tak takto, vy somári. Ja vám dodám mäso až do kuchyne a vy ma ešte skasírujete?“

A tak jim přimáznul pár hektarů navíc za pár tisíc, když jim bylo 50 Kč moc. Když to pak vyprávěl večer na letišti v Chebu, ještě řádně rozezlen, Franta mu povídá:

„Měls je nakopat do prdele. Škoda, žes tu srnu nepřivez. Mohli jsme si udělat hody tady na stanici. Tak příště pánové – sedlákům nic!!“

To JZD byli jinačí frajeři. Udělali jsme jim pár službiček, třeba pole nevhodná k práškování. A oni nám slíbili pašíka. Jo, dobrý, není zač, nebrali jsme to vážně. Ale jednou, takhle na podzim, najednou na stanici přijela Avie, zezadu nám vyhodili prasátko a odjeli. Krucifix, co s tím? Pepík byl sice nimrod, ale flinty měl sto kilometrů daleko. Dali jsme hlavy dohromady, na několika zabijačkách už jsme byli a udělali bojový plán. Čuník zatím vesele pobíhal po stanici a občas ji někde zašpinil. Vzali jsme 10kg palici, zahnali ho do rohu a omráčili hned první ranou. Co dál, prase pořád živý, zatím jen v limbu. Někoho napadli imitovat zabijačkovou pistoli hřebíkem dvoustovkou, ty jsme na stanici měli. Tak jsme mu do hlavy naprali dva hřeby v místech, kam řezník přikládá pistoli. Už se vařila voda, Pepík na brusce nabrousil staré lžíce na oholení zvířete i kalafunu jsme sehnali. Nevím, čím to krmili, ale když jsme měli oholenou půlku prasete, i krev vypuštěnou, čuník najednou zachrochtal, vymrštil se a začal zase pobíhat. Kdyby mi to někdo povídal, nevěřil bych mu. Tak znovu od začátku, palice, další dva hřebíky a pak už to proběhlo tak, jak má. Všechno se pak odvezlo k Pepíkovi do Hazlova na barák, kde to místní ženy zpracovaly a večer byly hody. No, dopadlo to, jak to většinou u takovéhle chásky dopadá, neb vepřové se musí řádně spláchnout. Stačí snad jen říct, že Franta usnul zmožen v autě, celou noc nohu na brzdovém pedálu a brzdil, světla rozsvícená jak o Vánocích a ráno měl vytlučenou baterku.

Druhý rok, když se zase zmínili o prasátku, už jsme zareagovali ihned.

„Jo, bereme, ale zabijete ho vy tady a zpracujete. My si odvezeme jen maso a jitrnice, žádný živý zvíře!“

Dojednáno. Jeden den odpoledne nám volá jejich agronom a náš dobrý kamarád Vláďa P., že máme dorazit navečer do JZD, ale zezadu, aby to lidi neviděli, mohly by být řeči. Po našem příjezdu už nás čekal v bíle vykachlíkované místnosti, určené k porážce prasat. Místní zaměstnanec nahnal vybraný kus a Vláďa, taky nimrod, mu přiložil pistoli k hlavě. Ozval se pšouk, praseti se na hlavě objevil pramínek krve, ale nic. Začalo běhat okolo místnosti. Zahnali jsme ho do rohu, druhý pšouk. Čuník začal vrčet a role se vyměnily, začal honit nás. Až konečně po třetí ráně konečně lehnul. Po té druhé ráně to nevydržel nervově ten zaměstnanec a kamsi prchnul.

„Kluci, tohle nesmíte nikde říkat, já bych tu měl v mysliveckým sdružení z ostudy kabát“, povídá Vláďa, „asi vlhký patrony, či co.“ A vytáhl řeznický nůž, že pustíme praseti krev. Ale za chvíli jen vzteklý nadávání, on se mu zlomil!

„To je zase den!!“, lamentoval, „nemáte někdo nůž?“ Měl jsem v autě dětskou rybičku, jinak nic. Tak jsme se tou rybičkou pomalu propracovali až ke krční tepně a konečně se spustila krev. V tom dorazil ten chlapík zpátky i s pomocí ze vsi, s nějakým jiným nimrodem a novou pistolí:

„To si, Vláďo, neumíš pomoct? Když mám vlhký patrony, tak to prase omráčím a podříznu, ne?“

„Jo jo, máš pravdu“, povídal Vláďa, červenej jako rak a za zády schovával tu mou rybičku. My jsme se samozřejmě potom chechtali jak zjednaní a Milanko navrhoval, abychom oběma těm prasatům vztyčili na stanici nějaký pomník za jejich utrpení.

Související kategorie