Paměti starého práškaře – 5. díl

• 02.03.2014 14:15
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

7. VVLŠ a protistátní živel

No a přišla maturita roku 1978 a po ní mě dostihly následky mého podpisu být brancem. Přišla mně pozvánka na zkoušky do VVLŠ Košice. Běžím s tím za náčelníkem, co teď, že nechci na vojnu, že jsem mu to říkal a že slíbil, že se to nějak vyřeší.

„Ty vole, tam musíš, nebo z toho bude průser. Neboj, on MIG 21 je taky éro“ a vyhodil mě.

Jel jsem tedy vlakem do Košic zase s Petrem Potůčkem, který byl ve zhruba stejném rozpoložení, jako já. Krucifix, jak z toho ven? Přijeli jsme do Košic hodně po půlnoci, vlak měl opět zpoždění, ale na nádraží na nás čekala vétřieska a odvezla nás do kasáren. První ložnice už byla obsazena spícími adepty, kteří dorazili dřív, tak nás šoupli bokem na jinou cimru ještě s jedním klukem a hotovo. No a ráno se střídala služba a ten, co nás ubytoval, to neřekl nové službě a zapomněli nás probudit. Všichni už po snídani a tři blbci pořád chybí. Až nás objevil nějaký major a to byla šaráda. Řval na nás jako tur, co si to dovolujeme zaspat v tak důležitý den, že s námi vyrazí bránu kasáren a podobné uvítací formality. Vůbec si nedal vysvětlit, že jsme spali jen čtyři hodiny a nikdo nás nevzbudil. Ten třetí kluk se při chvatném oblékaní najednou zarazí a povídá:

„Soudruhu majore, mně zmizely hodinky. Dával jsem si je sem na stolek“.

„Na ty vám seru, soudruhu studente. Ať už jste na učebně u zkoušek!!“

„A co snídaně?“ nesměle jsme pípli s Petrem.

„Přijeli jste sem žrát a chrápat nebo dělat zkoušky? Padám, padám, na nikoho se nečeká!“

Tak na tohle jsem se přihlásil? Co tady budu dělat?

První byla matematika a tam jsem dostal geniální nápad. Já ty zkoušky neudělám a bude to. Dostavil jsem se, chtěl jsem, ale pro blbost nebyl nepřijat. A je to vyřešený, z toho nic nebude, prostě neprojdu. Rozdali písemky a koukám – samá trojčlenka. Když tohle zmastím, oni mi snad vezmou i maturitní vysvědčení. Tak jsem tam aspoň naflákal numerické chyby a s pocitem dobře vykonané práce čekal na fyziku. To už bylo lepší, zvoral jsem, co zvorat šlo. Za mnou prochází asistentka v bílém plášti, co měla dozor, abychom nepodváděli, koukne mi přes rameno a povídá“

„Boha, veď máte všetko zle, davaj ceruzku!“ a všechno mi opravila, aby to bylo dobře. Myslel jsem, že to se mnou šlehne. A když poodešla, tak jsem zase všechno zkazil a když pak chodila okolo, ležel jsem na lavici na papíru, aby to neviděla.

Odpoledne nás naložili do autobusu a hajdy na letiště na exkurzi. Vyložili nás na stojánce, kde frekventanti nastupovali do Delfínů, ať koukáme na ten frkot.

L-29 Delfín

Jen nám bylo podezřelé, že naši průvodci – důstojníci – se neustále snaží, aby mezi námi a posluchači VVLŠ byla dostatečná vzdálenost, abychom s nimi nemohli mluvit. Přece jen se nám to s Petrem povedlo a jednomu z nich, sotva vystoupil z letadla, jsme položili otázku:

„Hele, jaký to tady je?“

„Není všechno zlato, co se třpytí, zmizte, dokud můžete “, jen procedil mezi zuby a odkráčel, ale to už nás zase hnali zpátky do hejna. Večer jsme se sešli na pivu s dalším kamarádem z našeho aeroklubu, který už tu byl dva roky, s Milanem Žatečkou, a ten nám vyprávěl, jak to v Košicích chodí. Milan se chtěl dostat k aerolinkám a zvolil cestu přes vojáky, tehdy skoro jiná neexistovala. A povedlo se, po dvaceti letech jsme se tam setkali, když jsem nastupoval na místo II. pilota ATR, ovšem v té době už Milan byl dávno kapitán, instruktor a inspektor na Boeingu. Bezva pilot, bezva člověk, bezva kamarád. Milan byl z rodiny vojenského pilota, takže jemu vojenský režim a život až tak moc nevadil, navíc měl jiný cíl, než já. Tenkrát jsem o velkých dopravních letadlech ani nesnil. Každopádně jeho vyprávění o škole a Košicích mne definitivně utvrdilo v přesvědčení, že vojna opravdu není pro mě to pravé ořechové.

Na druhý den byly zkoušky z tělesné zdatnosti. Tak jsem kilometr běžel přes čtvrt hodiny a v cíli se teatrálně zhroutil, při šplhu jsem spadnul už po prvním metru lana, kliky jsem udělal asi tři a tak jsem pokračoval celé dopoledne. A odpoledne byly závěrečné pohovory a výsledky zkoušek. Stál jsem před tou místností, odkud vycházeli uchazeči a drtivá většina z nich nepřijata. Byl jsem nadšen, super, jsem z toho venku. Jenže jsem nevěděl, že oni byli všichni na základě lékařských testů vybráni na dopravu nebo vrtulníky, jen pár nás bylo v této skupině s klasifikací na stíhače a o ty byl především zájem. Takže když na mne přišla řada, vcelku v klidu jsem vešel dovnitř. Tam bylo asi deset důstojníků, nejmenší šarže snad podplukovník, takže se to tam blyštělo zlatem a metálama, až oči přecházely. Před touto komisí v čele stolu jedna židle volná, pro mě. Hned na vedlejší židli seděl psycholog z ÚLZ, před sebou blok a jak jsem se posadil, začal hned psát. Jakmile jsem se jen trochu pohnul, spojil ruce, nebo cokoli, pokýval hlavou a začal psát ještě rychleji a během chvilky měl popsány snad čtyři stránky. Dost mě to znervózňovalo, ale co s tím.

No a ten v čele stolu, s největším počtem hvězd a medailí, spustil:

„Tak soudruhu. Máme tu před sebou výsledky tvých testů a upřímně řečeno, nic moc. Matematika za čtyři a fyzika rovněž“.

Jak to, chtělo se mi zařvat, vždyť ta fyzika byla blbě celá, jak to, že jen za čtyři?

„No a co se tvé tělesné kondice týče, taky bída, rovněž za čtyři!“

Už jsem se začal lehce potit a cítit průšvih.

„No nic, soudruhu, neboj, máme tu dobré učitele, a když ti to nepůjde, zavřeme tě do knihovny na samostudium a nepustíme tě ven, dokud to nebudeš umět. A tady soudruh plukovník, ten má na starosti tělesnou přípravu a ten tě dostane do formy, ten už si tu poradil s většími neduživci, než jsi ty. Tak co, prošel jsi sice jen taktak, ale jsi přijat, nastupuješ?“

„Ne, nenastupuju !“ vypadlo ze mne.

Ten generál se vztyčil za stolem, měl jsem dojem, že proti mně stojí medvěd grizzly, a zařval:

„Cože!!?? Co ti vadí na povolání vojenského pilota!!??“

„Ta vojna“, pípnul jsem nesměle. Psycholog rozhodil ruce, zahodil ten svůj román, co o mně napsal a opustil chvatně místnost.

„Tak soudruhu, aby bylo jasno, ty jsi dolétal! Ty už si ani neškrtneš! Zapomeň na Vysokou dopravní v Žilině, zapomeň na jakoukoli vysokou školu, o to už se postaráme. K lopatě půjdeš, pacholku jeden!! A ven!! Služba!!!“ řval dál ten medvěd.

A tak zatímco ostatní uchazeči čekali na autobus, až je odveze na nádraží, a dostali svačinu na cestu, mě vyvedla z kasáren eskorta a u brány mě vykopla na ulici. Nějak jsem se dostal na nádraží, kde jsem se potkal zase s Petrem, přešťastným, protože ho nevzali na vrtulníky, podělil se se mnou o jídlo, a vyrazili jsme zpátky k domovu. Já byl teda dost skleslý, co teď bude, ale co, nějak bylo, nějak bude, hlavně, že nemusím na vojnu.

Hned druhý den po příjezdu domů jsem vyrazil na letiště informovat náčelníka, jak dopadly zkoušky. Ten , jak mě viděl, povídá:

„Jo hochu, budeš se muset spakovat a vypadnout. Máš z vyšších míst zákaz vstupu na letiště jako nespolehlivý a protistátní živel, tak ať tě tu už nevidím“.

Bum. Tak to byla rána. Co teď? Začíná se mi to vracet, co jsem před dvěma lety podepsal jako mladej a blbej kluk. Seděl jsem doma, z hlavy se mi kouřilo, co si počnu a v tom táta povídá:

„Hele, co ti to psali z toho Slovairu? Že máš napsat v případě trablů, ne? Tak to zkus. Víc už si to zavařit nemůžeš.“

Tak jsem si sednul za stůl a napsal řediteli Toužimskému, ano, tomu, co mě kdysi pouštěl na sólo a dělal mi pilotní zkoušky. To už opustil místo krajského inspektora aeroklubu a stal se ředitelem závodu 02 Slovairu. Během týdne jsem pak obdržel telefonát od náčelníka aeroklubu:

„Tak už zase můžeš přijet, Slovair ti to zařídil“, skřípal zubama do aparátu. A tak jsem pokračoval v lítání, bezmotorovém, ale i motorovém, a to už pod hlavičkou Slovairu. Ale nezapomněli soudruzi na mě, nezapomněli. Ať jsem se hlásil na cokoli – na nový typ, na výcvik na vlekaře, na navigační závody, na noční lítání, odpověď byla stále stejně strohá:

„Ty jdeš ke Slovairu, tobě je to k h…u!“ a tak jsem dál drhnul stopětku na okruzích, maximálně jsem dostal povolení lítat 30 min v prostoru. Tečka.

A na vysokou jsem se taky dostal, akorát ne do Žiliny, která jediná v té době dávala vzdělání budoucím profesionálním pilotům. Neměl jsem tlačenku a s kaňkou v kádrovém posudku jsem to ani nezkoušel. Přihlásil jsem se na ČVUT, strojní fakultu, obor stavba letadel. Tam brali všechno, i takové zatracence, jako jsem byl já, ale škola to byla nadmíru těžká.

8. Pokračujeme v lítání

Nástupem na ČVUT se toho moc nezměnilo, co se tedy létání týká. Ve všední dny ve škole, jenomže v Praze, a všechny víkendy a prázdniny na letišti. Prvních čtrnáct dní prázdnin navijákař pro žáky, pak bývalo soustředění pro pokračováky, tedy moje, a když už jsem měl stříbrné C, tak jsem tam aspoň vypomáhal jako řidič Gaziku a transportoval zpět popadané větroně z přeletů. Už přesně nevím, kterou úlohu, jestli převýšení, pětihodinovku nebo přelet jsem splnil první, ale vím, že nejvíc mi dal zabrat přelet.

Pokračováci, neboli piloti s pilotním průkazem, ale bez výkonnostní třídy, chodili tenkrát na přelet pro splnění podmínky stříbrného C z 99 % na trať Podhořany – Polička. Trať vedla okolo letiště Skuteč a poté přes veliký les mezi Skutčí a Poličkou. A ten les mně tam vadil. Mně aspoň připadal veliký. Jednou v létě, počasí jako udělaný pro plachtaře, samý kumul, mapa také vypadala dobře a vojáci nám povolili provoz bez omezení. Opět musím vysvětlit. V těch dobách neexistoval Internet, nic takového. Vybraný člen aeroklubu si každé ráno sedl k rádiu a tam, tuším v 8:30, vysílali kódovanou zprávu o počasí formou spousty čísel. Nejdřív izobary a jejich rozložení podle souřadnic a poté také teplotní a vlhkostní rozložení vzduchu – zda se jedná o stabilní či instabilní vzduchovou hmotu. Tento člen tyto všechny čísla musel pochytat, poté zakreslit izobary a fronty do mapy a grafu a pak se začalo diskutovat o tom, zdali to dnes bude na přelet a jak dlouhý nebo na pětihodinovku nebo na svah anebo jít rovnou k Francům na sekanou. Veliké slovo v tom měl Láďa Klínský, meteorolog od přírody. Starší člen aeroklubu, kouknul na mapu, pak na nebe, chvilku se zamyslel a povídá

„Dneska to vidím maximálně na stovku, ve čtyři bude lejt jako z konve, večer bouřka“. A v drtivé většině případů mu to vyšlo. Nevím, jak to dělal, ale sedělo to.

Vlevo aeroklubový meteorolog Láďa „Klinda“ Klínský, vpravo bratr Zdenka „Hujera“, Ota Hovorka, „Oťas“

A když předpověděl počasí jako lať, ještě záleželo na vojácích z Čáslavi, jak rozhodnou. Do jejich rajonu spadal náš aeroklub, pak ještě Zbraslavice a Kolín. A museli jsme mít od nich povolení na zahájení provozu, muselo se jim volat ukončení provozu a oni povolovali, jestli můžeme vůbec lítat a jak vysoko, popřípadě nás pouštěli na přelety. Byla to složitá doba. Teď na chvíli odskočím. Vzpomínám, byli jsme tyto tři aerokluby na stejné frekvenci, aby nás mohlo vojsko v případě potřeby uzemnit. A při dobrých meteorologických podmínkách jsme slyšeli i provoz na letišti Kolín. A tam jednou lítal nějaký žák motorové okruhy a úplně zahltil frekvenci, protože hlásil každou svoji polohu na okruhu:

„Kolíne Kolíne, tady OTO KAREL MARIE HELENA GUSTAV po vzletu, tady OTO KAREL MARIE HELENA GUSTAV po první zatáčce, po druhý, po větru, po třetí, po čtvrtý, na finále atd. atd.“

To trvalo snad hodinu, nebyla skoro možnost řídit náš provoz, až mu někdo do toho rádia zařval:

„Ty vole, neříká se GUSTAV, ale GUSTÁÁÁV!!“ Tehdy byl prezident republiky a nejvyšší šéf komunistů Gustáv Husák. Okamžitě bylo na rádiu ticho, dlouho, čekali jsme, kdy nás vojáci uzemní za provokaci, ale nic. Zřejmě měl tenkrát u nich službu někdo rozumný a chechtal se tomu stejně jako my u vysílačky.

A jeden takový hezký den padla řada i na mě, že vyrazím na svůj první přelet v životě. Strčil jsem si do kapes svačinu, pití, mapy a vyrazil. Do Skutče jsem to nějak doplácal, ale tam mi ten les přede mnou připadal velikánskej a nad ním ani jeden kumul, který by signalizoval přítomnost vzestupného proudu. Bál jsem se opustit blízkost skutečského letiště, kde bych mohl v případě nouze přistát a tak jsem tam poletoval snad hodinu a zkoušel nabrat co nejvyšší výšku na přeskok toho zpropadeného lesa. Dnes už po zkušenostech vím, že to, co jsem tenkrát měl, by mi bohatě stačilo, ale mně ten les připadal prostě veliký a letiště v Poličce daleko. A tak jsem skákal od jednoho kumulu k druhému a najednou koukám pod sebe, že vůbec netuším, kde jsem. Prostě jsem se ztratil, zakufroval, jak se říká mezi národem leteckým. Pode mnou nějaká voda, nad ní kumul a pod ním točí stoupáky spousta cizích větroňů. Tak jsem se tam motal s nimi, kokpit plný mapy, jak jsem se snažil pořád najít a sesouhlasit mapu se severem, ale dělejte to v zatáčce, při tom musíte řídit, koukat, aby člověk do druhého nevrazil a ještě hlídat, jestli jsem ještě ve „stoupáku“. Protože kde je stoupák, je i klesák, zákonitě. A začal jsem lehce propadat panice, jediné, co mě uklidnilo, že ty ostatní větroně měly také na trupu OK, takže jsem ještě v Čechách. Nemohl jsem se jim ani dovolat, hoši byli na jiné frekvenci. A najednou vidím, jak si to k nám hasí na maximálce náš starý dobrý Velouš, OK 6202. Byl to snad, jestli se nepletu, druhý prototyp tohoto větroně a v Podhořanech rarita. Jednomístný, těžší, než normální Blaník a kdo ho chtěl lítat, musel absolvovat přeškolení jako na jiný typ letounu. Já ho moc nemiloval, vždycky při lítání na kopci jsem byl o pár metrů níž, než ostatní a dost mi to vadilo. Jestli za to mohl Velouš, nebo moje nešikovné ruce, nevím.

XL – 13 Blaník, zvaný Velouš, Velington

A v tom letadle seděl Láďa Čermák, zvaný Čouda, zkušený a nadšený plachtař. Jak mě se tenkrát ulevilo, že vidím někoho od nás. Hned jsem na něj začal hulákat:

„Čoudo, krucifix, kde to jsem? Co je to pod náma“?

A on: „Kam letíš, Géňo?“

„Padesátku do Poličky“.

„Tak co tu děláš vole? To je Velký Dářko!

Můj první kufr

Tak to jsem v pytli. To jsem pěkně daleko od trati. No a samozřejmě, jako na potvoru, kumul přestal nosit a všude samej klesák a najednou jsem jel dolů jako sáně. A už vyhlížím plochu na nouzák. Všude samý les nebo žlutý pole. Tam ne. To je obilí a tam bych mohl utrhnout ocas. Až jedno políčko má přijatelnou zelenou barvu, srovnám letoun, udělám si rozpočet na přistání, a když dotáčím poslední zatáčku na finále, koukám a krucifix!! Vidím, jak se na tom poli vlní klasy. Ono bylo schované za lesem, většinu dne ve stínu, takže dozrávalo pomaleji, než ty ostatní. No co, teď už je pozdě. V okamžiku, jak mi začaly ty klasy olizovat trup větroně, potlačil jsem, abych zvednul ocas nad to obilí a náraz pohltily náběžné hrany křídel, tak nás to učili a mělo by to éro vydržet. Blaník se s rachotem zastavil na pár metrech, visel jsem tam v kurtech jak přišpendlený motýl. Úplně jsem viděl, jak kus za mnou leží trosky Blaníka a já jsem dolítal. Vyletěl jsem z kabiny jak papírový čert, otočím se a koukám, je to dobrý, ocas tam je, letadlo je celý, akorát ostruha je zlomená, ale to je moucha. No a začala anabáze se sháněním telefonu v těchto dobách bezmobilních. Telefon býval jen v hospodě nebo na Národním výboru či poště. Ale je sobota, okolo samé malé vesničky, čili šance na poštu mizivá. Tak jsem tam coural po té nejbližší osadě a telefon se mi opravdu podařilo sehnat v hospodě. Nahlásil jsem na letiště svou polohu, stav letadla, vrátil se k Blaníku a čekal, až si pro mě kluci přijedou. Uběhlo pár hodin. Mezitím zastavilo pár aut na čumendu, lidi z nich mi pomohli letoun dotlačit tím polem blíž k silnici, nabídli sem tam i něco k snědku. Přijel tam i jeden tatík se dvěma dcerami, moc hezkými holkami, ale pořád se stavěl tak, aby byl mezi mnou a jimi, takže jsem ani neměl možnost navázat nějakou konverzaci. A úplně mně dorazil, když na dotaz jedné z nich, proč jsem tady vlastně přistál, odpověděl sebejistě:

„To víš, děvče, došel mu vítr“. Hmm, budu se muset podívat do učebnic, vypadá to, že toho vím pořád málo.

Ale to už ze zatáčky vyrazil starý dobrý GAZ s tranďákem, tedy s transportním vozem, za volantem Bedy a rozchechtaná parta kamarádů, kteří se těší, až to letadlo složí a zapadne se cestou do nějaké putyky, kde samozřejmě veškerou útratu platí nešťastný pilot, jak bývalo zvykem.

GAZ 69 – náš ale byl modrý

Bedy obhlídl letadlo, jestli je v pořádku, hlavně tedy ocasní plochy, když viděl, do čeho jsem přistál .

„Máš kliku, Géňo“, povídá „ale ta ostruha bude drahá“. A byla. Krucinálfagot, ti kluci nepili snad týden anebo měli duté nohy, ale čárek na účtu bylo požehnaně.

Ten přelet jsem udělal až na čtvrtý pokus, další dva jsem vždy „upadl“ ve Skutči. Až mi Venca Šára povídal, když už pro mě letěl podruhé s vlečnou, aby mě dotáhl domů:

„Géňo, ty vole, že ty sem lítáš očumovat tu Novákovou a celá Polička ti je u prdele!“

Zpětné transporty letadel z polí – to je taky kapitola sama pro sebe. Pár let po sobě jsem měl na řidiče Gaziku skoro monopol. Najezdil jsem stovky, tisíce kilometrů pro popadané eroplány, a poznal tak spousty hospod při návratech. Akorát že já, jako řidič, já byl jen o vodě. Mě to ani nevadilo, alkohol mi moc nechutnal. Tedy ne, že bych byl abstinent, taky mám pár úletů za sebou, ale nevyhledávám to. Kluci si na to zvykli a dělával jsem řidiče i na zábavy do okolních vesnic.

„Dneska je zábava v Litošicích. Kdo bude řídit? Géňa, ten skoro nechlastá“.

Za to o posádku Gazika byla vždycky rvačka, bodejť ne, každý cítil šanci se zadarmo najíst a napít, nehledě na tu srandu, co se při tom hledání letadla užila.

Jednou huláká Černej, tou dobou na opušťáku, z okna kanceláře, kde držel službu na telefonu:

„Géňo, sežeň si partu a chystej Gazika. Bedy – Železo u hlavní silnice u Hradce Králové na Jaroměř“.

Tak jsme se dali dohromady, zapojili tranďák, vyfasovali rozkaz k jízdě a bločky na benzín a vyrazili směr Hradec Králové. V autě posádka rozložila mapu a začali studovat, kdeže je vesnice Železo a nic. Kde nic, tu nic. Nevadí, doptáme se. Jezdili jsme okolo Hradce snad dvě hodiny, ale místní kroutí hlavou, že takovou vesnici tam neznají. Tak zase hledání telefonu: „Černej, krucifix, kde je to Železo?“

„Jaký Železo?“

„No říkal si mi přece, že Bedy sedí u Železa u hlavní silnice u Hradce. Lítáme tady okolo Hradce jak moucha okolo hovna už dvě hodiny a nikdo takovou vesnici nezná“.

„Booože, Géňo, žádná vesnice Železo. U nás na vojně znamená železo nouzové přistání do terénu!“

Myslel jsem, že ho zabiju. No nic, dostali jsme přesnější polohu, protože mezitím už volal Bedy, kde se flákáme. Už zdálky jsme viděli eroplán přímo uprostřed nádherného pole, snad květák to byl, krásný pravidelný obdélník, pole jako mlat. Tak jsem našel vjezd a vyrazil k letadlu. Ale proč to tak drncá? A proč Bedy běží proti nám a mává rukama, jakoby hořelo? Dojeli jsme k němu, Bedy skočí na stupačku a huláká:

„Ty vole, to bude průser, otoč se za sebe“

Vystoupil jsem, otočil a šli na mě mrákoty. Ono to bylo nějaké výzkumné pole či co, a na zemi ležel rozvod vody z hliníkových trubiček zavedený ke každé rostlince. A tam, kde jsem jel, tak ty trubičky byly pěkně placatý. To bylo to drncání, akorát že z auta nebyly vidět. Pánajána, co teď? Tehdy jsme asi trhli světový rekord v rozmontování Blaníka a jeho naložení na tranďák. A honem pryč, tou samou cestou, abychom té škody nenadělali ještě víc. Dva týdny jsem ještě trnul strachem, kdy zazvoní telefon, nebo rovnou přijedou a dají mi to k náhradě. Cestou zpátky jsme se ani nikde nestavovali, zapili jsme to až u Franců a platili jsme to tři dohromady - Bedy jako pilot, Černej jako naprd dispečer a já jako naprd řidič a ničitel zavlažovacího zařízení.

Jinej transport, na který si vzpomínám, byl pro Křemílka se žákem na orientačním letu, přistáli v Šumperku, docela dálka. Vlečná byla na revizi, větroň byl potřeba druhý den do provozu, prostě se pojede celou noc Gazikem. Kluci si nakoupili zásobu piva na cestu a tradá. Přijeli jsme na letiště a tam byl hlídač, protože tam parkovala i letadla Slovairu. Vůbec nás nechtěl pustit přes závoru, že na letišti už nikdo není, že nás nezná a piloti od našeho letadla jsou někde v hospodě na večeři. No komisní až hrůza. Kluci se mnou odmítli jet je hledat, že toho drncání už mají dost. V Gaziku seděl relativně dobře jen řidič a spolujezdec, vzadu se sedělo na tvrdých lavicích bokem ke směru jízdy. Tak jsem vyrazil k městu sám s tím, že nebudou daleko, přeci jen šli pěšky. A opravdu, našel jsem je už ve třetí hospodě, ale bohužel už pořádně upravený. Oni nás nečekali, že se zjevíme a povezeme je zpátky na noc. Tak už měli dohodnutý nocleh na letišti a žízeň byla veliká. Dalo mi to dost práce je přesvědčit dopít, zaplatit a odjet se mnou zpátky na letiště. A tam další šok. Kluci mezitím dorazili všechno pití, co naložili ještě v Podhořanech, něco měl u sebe i ten nekompromisní hlídač. A toho stihli taky opít, ten byl už taky na plech. Dokonce nám nabízel k odprodeji letadla Slovairu, Čmeláka za pět set a Andulu za tisíc. Ten by nám prodal celé letiště. Tak s touhle bandou opilců jsem rozmontovával Blaníka, v noci, za slabého světla baterky v dost nejisté ruce místního strážného. Komedie prvního rázu. Dodnes nepochopím, jak jsme to udělali, ale nikde ani škrábaneček. Cesta zpátky domů byla ovšem očistec. Kluci chrápali, v každé zatáčce se koulely lahve ze strany na stranu po plechové podlaze Gazu, a kdo nespal, opilecky mi kibicoval do řízení. Přijeli jsme nad ránem, Gazika nechali stát před hangárem a hajdy do postele a spát. Odpočinek ale neměl dlouhého trvání. Po pár hodinách vtrhnul na ubikace náčelník, rozpálený do běla: „Vy ožralové, vstávat a makat. Gazik zaneřáděnej od podvozku až po střechu, nedá se kolem něj chodit, táhne z něj jak z palírny. To auto vydrbete, že bude jako nový a vonět jak jarní louka. Ale předtím ještě smontujete Blaníka, je potřeba do provozu. Potom zametete hangáry, natřete střechu nad ubikacema. Já vám dám, opilci jedni. Máte všichni dištanc do odvolání. Jediná klika je, že jste nic nerozbili, pacholci jedni!!“ Jojo, zpětné transporty, to byla dycinky sranda…

K tomu konečně úspěšnému přeletu jsem přidal pětihodinovku na druhý pokus. Poprvé jsem na ni šel na svah. Od rána foukalo jak má a tak jsem hobloval kopec tam a sem. Bohužel a jako naschvál, těsně před dovršením pěti hodin vítr zeslábl a tak jsem se vracel na přistání. Chybělo mi snad pět minut a v poslední zatáčce na přistání jsem ucítil slabý stoupák. I variometr – přístroj indikující rychlost stoupání či klesání v m/s – toto zaznamenal, hodil jsem tedy letadlo do zatáčky a radiem se na zem zeptal, kolik mi chybí minut. Samozřejmě, v druhé polovině zatáčky stoupák přešel v klesání a já to dotáhl jen taktak na letiště. A večer na poletovém rozboru náčelník povídá:

„Jsou mezi námi tací, kteří v poslední zatáčce v pár metrech se snaží usadit v termice a místo toho, aby se soustředili na přistání, ještě mají blbé dotazy do radia. Takže Géňa – tři dny dištanc a zametat hangáry!“

Pak se mi ji přece jen podařilo udělat na druhý pokus a ne na svahu, ale klasicky v termice. Lítalo tenkrát všechno, co jsme měli v hangáru a mně se to podařilo těch pět hodin ve vzduchu splnit jen díky velké opatrnosti. Samozřejmě, jako naschvál, po překročení čtyřech hodin kumulky zmizely a na západě se udělal velký černý mrak. Všichni pod něj vyrazili s nadšením, tam to bude nosit!! Já jsem se ale z opatrnosti nevzdálil od letiště, do pole se mi opravdu nechtělo. A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Ten mrak se bokem letiště vypršel, místo stoupáků tam kluci našli jen opadání a půlka přistála do polí okolo letiště, druhá to s vypětím všech sil a zatnutými zuby dotáhla nad letiště. Na nebi jsem zůstal sám, po přeháňce všude modro nebes, ani kousek mráčku, který by signalizoval nějaké stoupání. Jarda Pospíšil dotáhl za vlečnou ještě Milana Záveského do vzduchu, aby mi pomohl něco najít.

Milan Záveský – s ním se mi v termice špatně nedělalo

Tak jsme se tam plahočili, vytáčeli i nulová stoupání, jen abych se tam udržel těch pět hodin. V tom vidím čápa. Lítá do kruhu, ani nehne křídly. Co to kluci říkali? Že ptáci nachází stoupáky i bez kumulů, variometrů a všelijakých zlepšováků? Vyrazil jsem k němu a zařadil se za něj do zatáčky, přesně podle předpisu, stejný smysl točení. A opravdu, vario hned poskočilo na nějakých 1,5 m/s nahoru a už jsme se tam motali dva a za chvíli tři, i Milan se přidal. Nezapomenu na ten pohled, kdy ten čáp přesně vykružoval zatáčky tam, kde bylo stoupání největší a občas se otráveně ohlédl přes rameno, tedy přes křídlo, cože to má za sebou za vetřelce. Prostě romantika se vším všudy, to jsou ty chvíle plachtařského štěstí. No a díky tomuhle čápovi jsem tu pětihodinovku přetáhl asi o dvacet minut a bylo splněno.

1000 m převýšení bylo asi nejsnadnější, komplikací bylo jen počasí a to, aby byly mraky vysoko a taky aby nás zrovna v ten den vojáci pustili do vzduchu. Nicméně jeden den tato konstelace vyšla a já dodělal stříbrné C, opustil kategorii pokračováků a stal se ze mne tzv. sportovec, tj. plachtař se vším všudy.

Základní odznak plachtaře – stříbrné C ,pak je ještě zlaté a poté se přidávají diamanty

A jako „sportovec“ jsem se konečně dočkal i přeškolení na další typ, VT-16 Orlík. Kdepak na VT -116, nebo dokonce na VSO-10 Vosu, to už byla éra jen pro vyvolené.

VT-16 Orlík. Foto K.Jirásek

VSO-10 Vosa

A hned první let zážitek. Rad jsem dostal nepočítaně, až jsem začal mít obavy, jestli je to normální éro. Tak jsem si do toho aparátu vlez, posez trochu jiný jako v Blaníku, ale pojďme na to. A hned jak se to odlepilo od země, praskavý zvuk. Málem se mi zastavilo srdce úlekem. Doprčic, mně se snad láme křídlo nebo co. Je to celý dřevěný, kdoví, jestli to někde nenamoklo víc, než mělo. Začal jsem se trochu rosit, kouknu doleva a dobrý. Tam křídlo je a vypadá to, že drží. Na řízení to taky reaguje, tak co mi to tu praská? Kouknu doprava a už to vidím. Já si tam přiskříp kabinou ten tkaloun, co ji drží na zemi v otevřené poloze, aby se nevyvrátila. A ten tam teď ve větru vlaje a mlátí mi do trupu hned vedle hlavy a zvuk to má velice nepříjemnej. Takže jsem si ten první let na tom tehdy brusu moc neužil, spíš jsem si ho protrpěl.

Související kategorie