Paměti starého práškaře – 3. díl

• 26.01.2014 08:05
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

4. Seskoky

V té době, už nevím kdo, zřejmě nějaký aktivnější sportovec, dohodl v AK Chrudim seskoky padákem pro dobrovolníky. Hlásili se všichni, tak já taky, nikdy jsem netrhal partu, i kdyby se vymyslela ta největší kravina. Říkal jsem si, že třeba budu z toho eroplánu muset jednou vystoupit za letu, tak ať se nebojím. V zimních a jarních měsících jsme tedy začali ve všední dny odpoledne jezdit do Chrudimi, kde nás začali učit základům tohoto řemesla. Balení padáků, parakoutouly, jak opustit letadlo při výsadku apod. Jednou z disciplín byly i seskoky na trenažeru, tzv. „ptákotrhu“, dámy prominou. To je konstrukce cca 5-6 m vysoká, člověk tam vyleze na takovou plošinku, kde ho instruktor ukšíruje do parašutistického postroje, pak hup dolů, kde vás lana zachytí v cca 2 m nad pískovištěm, tam se trénuje jak si upravit postroj při seskoku, jak se to řídí a jak se připravit na dopad... no a pak se vzadu odšlápne pojistka a cvičenec dopadne do písku, kde by měl předvést parakotoul. Místní parašutisti – vtipálci, svým kolegům občas tu pojistku odšlápli už když byli nahoře a borec letěl bez zastávky hubou až do písku. K nám si to nedovolili, byli jsme přeci jen vykulení začátečníci. My tam měli jiný problém. Jedno z těch lan prasklo a jak ho navázali, bylo pak o něco kratší. Výsledek byl, že v prostřední fázi seskoku, kdy tam adept visel na lanech a chystal se k doskoku a nedal nohy před sebe dostatečně vysoko, tak v poslední chvíli před dopadem ho to kratší lano lehounce podseklo a převrátilo směrem dopředu. No a kdo neměl ty nohy před sebou dostatečně, měl plnou hubu písku, o parakotoulu se už nedalo mluvit vůbec. Nabrali jsme si tam tenkrát všichni.

Mezi námi byl jeden borec, Honza P., chytrej jak rádio Jerevan a vyčůranej jak mraky. Všude byl, všechno znal a kde nebyl, tam se zrovna chystal. Jednou jsme, nadržení na lítání, vytáhli Blaníky už v lednu a lítali v mrazu na sněhu, každý aspoň jeden skok. No a Honzík najednou nikde. Všichni jsme tlačili éra ve sněhu zpátky na start, aby se všichni kamarádi svezli a mladej nikde.

Podhořanské letiště v zimě

„Hele, on už letěl?“, napadlo někoho.

No jo, on už si skočil. Takže trestné komando na ubikace a samozřejmě – Honza s knížkou u kamen v posteli, že už mu byla zima, že má promočené boty a nepřijel se sem na víkend dřít. Už nevím, co bylo za trest, ale nic příjemného to nebylo. Takovej to byl zašívák.

Lítáme i v zimě – zleva Křemílek, Bedy, Honza P. a moje maličkost

No a v té Chrudimi se choval naprosto stejně. Jednou jsme zase balili padáky, kolem šel instruktor, mistr sportu, tisíce seskoků a povídá mu:

„Balíš to blbě, máš smotaný šňůry, takhle se akorát zabiješ“.

A Honza na to: „Tomu nerozumíš“ a balil vesele dál. Instruktor tam chvíli stál jak opařenej, ale pak mávnul rukou, vida naše vysvětlující úšklebky a šel dál. Bylo to v klidu, protože na ostré seskoky jsme si museli padáky balit sami a ve dvojicích a během balení si to nechat zkontrolovat ve třech etapách, jestli je vše dobře. Takže by si zaskákat tenkrát stejně nešel. Ale stejně ho to doběhlo.

Antonov An-2, zvaný Andula nebo Anežka. Foto T. Zorvan

Vnitřek Anduly – sedačka vzadu vlevo byla moje. Foto P. Sváda

Přišel den D. Seskoky. Na letiště dorazil i můj táta, samozřejmě zase pyšný na toho svého nekňubu. Bylo mi tenkrát 17, telecí léta, ale díky jakémusi přeci jen režimu v aeroklubu proběhla puberta nijak dramaticky. Sbalili jsme si padáky, instruktoři se nás zeptali, kolik kdo váží a podle toho rozdělili pořadí výsadku. Já, v té době hubendíra, že jsem i do Blaníka musel tahat závaží, jsem byl jako poslední v druhém výsadku. První byl Honza a někde uprostřed Pepík Tichý, se kterým jsem byl ve dvojici při balení padáku. Dobře po těle mi teda nebylo, ale že bych se úplně bál, to taky ne. Okolo sebe všechny nejbližší kamarády v montérkách a černých vojenských kanadách, na hlavě helmy a všichni se chechtali jak o závod. Tak když oni se nebojí, tak já taky ne. Akorát mi nedošlo, že většina tím smíchem maskovala nervozitu. Poslední kontrola postroje, instruktor dal do ruky každému jeho karabinku s upozorněním, že ji nesmí pustit z ruky, a deset „medvědů“ vyrazilo k letadlu, aspoň jsme tak vypadali. Ono na sobě pár kilo výstroje na ladnosti chůze nepřidalo. Ta karabinka se v letadla pod stropem zahákla do lana a když člověk vyskočil, tahem lana od karabinky došlo nejdříve k odjištění a otevření batohu, pak jak člověk padal dál, tak se z toho otevřeného batohu vytáhl a narovnal takový dlouhý rukáv, ve kterém byl složený samotný padák. No a s postupujícím pádem se vytáhl z toho rukávu padák, došlo k jeho otevření atd.

Všichni jsme samozřejmě drželi karabinku křečovitě v ruce, nastoupili do Anduly – Antonov An-2 – zahákli se za lano a posedali si v trupu podle pořadí, které nám bylo určeno. První výsadek podél trupu proti dveřím, druhý na opačné straně. Já, protože jsem byl nejlehčí a tudíž poslední, jsem seděl až úplně u kokpitu. Samozřejmě jsem tam nakukoval, uchvácen tím množstvím přístrojů a páček, na ty dva piloty jsem koukal jako na bohy, obzvlášť když nahodili motor a rozvášnili těch tisíc koní pod kapotou. Kde by mě tenkrát napadlo, že v Andule odsedím přes tisíc hodin, na lesích, na polích, při vyhlídkových letech nebo jako požární služba. A že budu i kapitánem tohoto stroje. Ale nepředbíhejme. Letadlo tedy odstartovalo k prvním seskokům, měli jsme tenkrát domluveno, že si každý skočí třikrát. Jak se země vzdalovala, ubývalo i smíchu na palubě a každý začal čučet otevřenými dveřmi ven. Pak se rozblikala světýlka, vedoucí výsadku a místní paranáčelník Švadlenka ukázal na první výsadek, že se mají postavit a hop – za chvíli byli všichni pryč. Koukal jsem těmi dveřmi ven, nadával si do blbců, co tu hledám a že jestli to přežiju, už nikdy více. Andula provedla zatáčku, vrátila se do bodu výsadku a přišla řada i na nás – světýlka, vztyk a jedem. První Honza, pak ob jednoho Pepík a najednou koukám, že poslední dva neskáčou sami, ale Švadlenka je jakoby vykopával daleko od letadla. Mě i s Křemílkem pohybem ruky zastavil a třeštil oči ven ze dveří.

Podobným dveřmi jsme skákali aneb pohled těsně před výskokem foto P.Kovačka

Andula se taky nějak rozeřvala a druhý pilot se pořád otáčel dozadu do trupu na Švadlenku a cosi na sebe hulákali. V tom rámusu a s helmou na hlavě jsem nic neslyšel a tudíž netušil, co se děje. Jediné, co mě napadlo, že se Pepíkovi, co se mnou balil, neotevřel padák. Tudíž ho mám taky špatně zabalený a je hotovo. Začal jsem bušit zezadu Křemílkovi do helmy, protože jsem přes něj nic neviděl, co se děje. Jirka se otočil a křičí mi do ucha:

„Někdo zůstal viset“.

To už jsme si sedli zpátky na lavici ke stěně, okolo se prohnal druhý pilot ke dveřím. Švadla visel do půl těla ven z letadla, ten pilot mu seděl na nohách, aby nevypadl a tahali to výtažné lano zpátky do trupu. Najednou koukám, pilot sáhnul někam za přepážku, vytáhl zahradnický křivák a očima začal sledovat výškoměr v trupu. Ale v tom už se na konci lana objevily dvě ruce a Švadlenka vtáhnul do trupu letadla toho nešťastníka, co zůstal viset pod letadlem. A hádejte koho? No jistě, Honzu P. A zrovna toho nejtěžšího. Ono totiž, jak nám zdůraznili, že nemáme pouštět při chůzi k letadlu karabinku z ruky, to bylo něco pro něj. Jemu nikdo nic přikazovat nebude. No a tak ji pustil. A jak jsme se kolíbali k letadlu, ta karabinka mu vlítla pod popruh, ničeho si nikdo nevšimnul a po výskoku z letadla lano drželo Honzu za popruh za letadlem a nedošlo k otevření batohu, vytažení rukávu atd. Ono dobře, kdyby se ten batoh otevřel a všechno v něm schované se nafouklo, už by ten odpor asi Anežka nezvládla. Už takhle, jak tam silnej a těžkej Honza plápolal asi 20 m za letadlem, způsobilo velké problémy. Letadlo bylo natažený skoro na pádovku, motor na nominál a stejně jsme se pomalu sunuli k zemi. Proto ten zahradnický křivák – v kritické výšce by Honzu odřízli. Máme se zabít všichni? Honza byl po vtažení zpátky do letadla rudej jak vařenej rak, jen zvednul palec, že je ok, ale nemluvil, oči zapřené do podlahy. Švadla měl dlaně sedřený až na kost, ale taky nic neříkal, jen Honzu propaloval pohledem. Už se neskákalo, samozřejmě, přistáli jsme, všichni se k nám nahrnuli, táta brečel štěstím, byl přesvědčený, že tam visím já. Byla to mimořádka, velké vyšetřování, kluci v Chrudimi měli pár týdnů zákaz skákání. No a Honza? Toho už jsme od té doby na letišti neviděli.

My jsme tam pak docházeli dál a trénovali a trénovali, abychom z toho nevypadli, až budou seskoky opět povoleny. A jednou, zcela nečekaně, po příjezdu na letiště Švadla huláká:

„Je to zas povolený blbouni podhořanský, oblíct montérky, támdle jsou sbalený padáky, nebudeme to zdržovat, Anežka je zahřátá a jdeme na to“.

Já to absolutně nečekal, nebyl jsem na to připravený a dostal jsem normální strach. Jak z toho ven? Navíc na mne vybyl nějaký divný padák, brašna zaprášená, no nic moc. Tak jsem cestou jakoby omylem zavadil o pojistku a padák se mi rozbalil už na zemi.

„Bože, ty jsi vůl“, povídá Švadlenka „no nic, to si zabalíš mladej. Oni si stejně dneska hupsnou každej jen jednou, zbytek zejtra, tak si to odbydeš všechno zejtra“.

To byla úleva. Mám odklad. Večer to volám z Podhořan našim a z tónu hlasu táty slyším, že je zklamaný, že jsem posera, i když navenek mi moje rozhodnutí neskákat s cizím padákem schválil. Kluci na klubovně hulákají, jaká to byla paráda, jen já sedím stranou a není mi dobře.

Druhý den jedeme všichni zpátky do Chrudimi, dorazil i táta z Pardubic se podívat a podpořit mě.

A všechno probíhalo, jak mělo. Padáky jsme si balili sami, což mne uklidnilo, a už se batolíme k Anežce v plné zbroji, každý svírá karabinku křečovitě v ruce, aby nedopadl stejně jako Honza. Jdu zase ve druhém výsadku poslední ze všech a zase si říkám – jen jeden seskok a už do toho nevlezu. Hlavně se nepodělat u dveří, ať mě Švadla nemusí vyhodit násilím. Nevyhodil, jak na mě kejvnul, vypadnul jsem z letadla do prázdna a čekal, co se bude dít. Otevření padáku bylo mnohem jemnější, než na ptákotrhu, vyděsil jsem se, že se mi neotevřel. Přes helmu jsem nemohl zvednout hlavu a podívat se nad sebe, jak to vypadá, vadil mi postroj. Pak jsem se ale přitáhl za popruhy a koukám, nade mnou nádherný bílý vrchlík padáku, nafouklý tak, jak má být. To byla úleva. Strach vystřídala neskutečná euforie. To byla nádhera viset v prostoru, ticho, rozhled, no prostě paráda. Okolo kluci z aeroklubu, řvali jsme na sebe jak pominutí, obzvlášť já s Pepíkem. Ten chytil nějaký stoupák a místo toho, aby padal, lehce stoupal a za chvíli jsem byl níž, než on, i když skákal přede mnou. Byl to neskutečně nádherný pocit, připadalo mi, že se zem ani nepřibližuje. Až na těch posledních pár metrů. Vypadalo to, že jsem pořád vysoko, tak jsem ještě neměl nohy před sebou, připravený na parakotoul a najednou hrc – a už jsem se válel v bramborách, zase hubu plnou hlíny. Honem na nohy, „vylít“ padák, aby mě nevláčel po zemi, zmuchlat ho do náruče a zpátky na balení padáku. Byl jsem tak nadšený, že jsem skoro utíkal, jen abych už byl zpátky v letadle a skočil znovu. Proti mně běží táta a křičí nadšením, že jsem naživu. Pomáhá mi s transportem i s balením padáku a za chvilku už zase sedím v letadle. Nadšení mě opouští, euforie skončila:

„Ty vole, už jsi v tom zase, jeden skok ti nestačil?“ hučí mi v hlavě. No nic, nějak bylo, nějak bude. A znovu první výsadek, druhý výsadek, kontrola otevření a zase ten nádherný pocit štěstí. Tentokrát už jsem dopadl blíž k letišti a ani hlínu jsem už nepolykal. Kluci už měli dohromady tři seskoky, měli náskok jednoho ze včerejška, mně ještě jeden chyběl. Piloti šli na oběd, kamarádi odjeli zpátky do Podhořan s tím, že mě tam odveze po seskoku táta. Ten odjel taky honem domů pro mého staršího brášku, aby to taky viděl, jak ten utřinos, co ho musel vodit do školy a bránit před staršíma (jejda, co ten se kvůli mně napral s klukama pod heslem – „svého mladšího bráchu si budu mlátit já sám“), jak najednou skáče padákem. Tak jsem tam seděl sám, uprostřed letiště, nikde nikdo, pocity sirotka. Pak ke mně přišel Švadlenka a povídá:

„Tak mladej, za chvilku přijdou piloti z oběda a banda našich kluků, co mají seskok na nějaké slavnosti v Hořicích. Takže mi tady s tebou nastoupáme, vyhodíme tě ven a poletíme do Hořic. Montérky, kanady a padák nech ležet na chodbě před mým kanclem. Kdyby se něco stalo, koukám, zrovna dorazil tvůj táta, tak ať tě do špitálu dopraví sám anebo ať rovnou zavolá havrany“. Docela povzbuzující před seskokem. Přišli piloti i místní parašutisti a vlezli jsme do Anduly. Protože jsem skákal v Chrudimi jediný, seděl jsem hned naproti dveřím z letadla, za zády Švadlenky. Ostatní se váleli po lavicích a po podlaze, v super kombinézách s všelijakými nášivkami, speciální boty pro parasport. Já tam seděl v montérkách a černých kanadách jako chudý příbuzný. No a jak bylo po obědě, piloti mírně v polospánku, Švadla stál ve dveřích a kochal se výhledem na krajinu, borci pro seskok v Hořicích dílem spali anebo si něco povídali, prostě se na mě zapomnělo. Anežka leze nahoru, koukám na výškoměr, už máme přes 1000 m a najednou se Švadla otočil, vyvalil oči a křičí na mě:

„Co tu děláš vole?“

„Já nic, čekám na váš povel“

„Postav se, máš strach? Jsme vysoko!“

Naopak, říkám si, aspoň bude víc času na záložák, kdyby něco. Zavolal interkomem dopředu pilotům, ať se vrátí nad Chrudim, že tam má jednoho moulu na výskok. No a ti piloti provedli ostrou zatáčku zpátky nad letiště a já, jak jsem měl na sobě všechno navěšený, tak jsem to přetížení v zatáčce neustál a už jsem se válel po zemi a ještě se koulel dopředu ke kokpitu. Tam mě ti parašutisti pomohli zpátky na nohy, otočím se a vidím Švadlenku, jak na mě řve a mává rukama u východu, ať už vypadnu, že jsme přeletěli bod výsadku. Běžel jsem přes celé letadlo a letadlo neopustil tak, jak mě to učili, ale normální šipkou, jako do bazénu. Ani na strach jsem si nevzpomněl, nebyl čas. Po otevření se rozhlížím a koukám, že jsem opravdu vysoko a daleko od letiště. Pověsil jsem se tedy na přední popruhy, aby ten padák doletěl se mnou nad letiště. No a když už to vycházelo dobře, dole nastartovali nějaké letadlo a to začalo pojíždět na start. Měl jsem pocit, že mu spadnu přímo do vrtule, tak zas honem na nějaké jiné popruhy se pověsit a pryč od letiště. Pak mi to zase vycházelo, že spadnu rozkrokem přímo na letištní stříšku, co vyznačuje okraj letiště. Tak zas jiné popruhy a pryč zpátky do brambor. Dole jsem viděl pobíhat bráchu s tátou, jak se snaží odhadnout, kam ten jejich trouba mladej asi tak dopadne. Takže celý ten poslední seskok jsem si nevychutnal, ale odvisel na rukou, že mne bolely ještě večer. A byl jsem z toho tak zmordovanej, že se mi ani parakotoul nevyvedl, zase plnou pusu zeminy. První doběhl ke mně brácha a povídá:

„Tak mě otecko vytáhnul z baráku, ať se jdu podívat na mladšího bráchu, jakej je borec, že skáče padákem a ono nic moc. Válíš se tady v bramborách, půl kilometru od letiště a v hubě máš hlínu“.

(Můj bráška je nyní výtvarník, keramik. Úplně jiný,než já, co se talentu týká. Já nenakreslím ani kombajn jedním tahem, bráška dělá nádherné věci. Zase je víc na štíru s technikou. K té mám blíž o kousek já. Ale je to typický umělec - dělá nádherná díla, ale neumí se prodat, v tom jsme stejní, žádní kšeftsmani.)

Ale v těch slovech jsem přeci jen slyšel trochu obdivu. No a pak na gymplu jsem taky mezi spolužáky sklízel větší či menší obdiv. Věděli to od Hanky, spolužačky, která v té době chodila s jedním z mých nejlepších přátel z aeroklubu, s Honzou, zvaným „Černej“. Ti dva se hledali, až se našli a nakonec se i vzali. Hanka byla taky významná část mého jinošského života. Když šel Černej na vojnu, tak mi povídá, ať mu Hanku ohlídám. Nebyl problém. Hanka byla svého času Miss gymplu, jeden čas jsem byl i já do ní zakoukanej a tak jsem s ní protančil celé taneční, chodili jsme spolu do kina atd. Byla jak má sestra, ale protože to byla dívka mého kamaráda, tak podle tehdejších nepsaných zákonů na letišti pro mne svatá a nedotknutelná. I třídní profesor mi jednou povídá:

„Kruci, chodíš s tou Hankou nebo ne?“

Od té doby, když se někde řeší, jestli můžou být muž a žena přátelé říkám, že ano, já to zažil. Svěřovali jsme se jeden druhému s patáliemi v citovém životě a radili se i o intimnějších věcech. Hančí se pak kvůli Honzovi taky dala na lítání.

„Černej“ a „Hančí“

On Černej byl vždycky veliký sportovec a je jím i dneska. Pořád chtěl s někým soupeřit, v něčem se popasovat. Pamatuju, jak jednou pořád hučel do Ládi Hájka, bratra Křemílka:

„Hele, Láďo, tys byl u těch paragánů, ukaž mi něco, nebo už jsi změknul?“ A Ládík nereagoval, v puse neodmyslitelnou cigaretku, vystrčené „pivní“ bříško, prostě spokojený tatík od rodiny. A že néé, že už všechno zapomněl a kdesi cosi. A Černej pořád do něj hučel a provokoval. Až najednou, ani jsme si nestačili všimnout jak, to bylo jako blesk. Černej leží na břiše, zkroucenou ruku za zády, nemůže se hnout a nad ním klečí Láďa, jednou rukou si ho přidržuje, v druhé ruce tu cigaretku a s klidem povídá: „Ještě něco chceš vidět, Černej?“

S cigaretkou Láďa Hájek, před ním Zdenda Lukeš, alias Goga a vzadu Křemílek

No a pak přišly pilotní zkoušky, všichni jsme to zvládli napoprvé a byli z nás plachtaři III.výkonnostní třídy, takzvaní „pokračováci“.

Samostatnou kapitolou byly prvomájové průvody. Já na ně chodil rád, byl tam vždycky velká sranda. Nemusel jsem chodit s třídou, vždy jsem přinesl omluvenku, že se zúčastním se svým aeroklubem. V těch dobách byla pro studenty účast na těchto oslavách povinná. Rozdíl mezi tehdejším a dnešním lítáním je asi nejvíc ten, že v těch časech jedinou překážkou mezi nebem a zemí byly tzv. „prověrky“, musel člověk bejt schválenej tehdejším režimem, dnes jsou touto překážkou peníze. Čertví, co je lepší. Obojí kazí charakter. Dodnes nevím, kterých sousedů a koho dalšího se ptala StB na to, jestli nechci frnknout a ani už to vědět nechci. Každopádně asi o mně hovořili dobře. Jednou mi maminka vyprávěla, že u dveří zazvonili dva pánové v baloňácích a jestli s ní mohou hovořit.

„A o čem?“ ptala se maminka.

„No, váš syn lítá, tak jsme se přišli informovat, jestli u něj nepozorujete nějaké protistátní sklony nebo touhu uprchnout na Západ.“

To mamku rozesmálo.

„Nic takového. A vy si vážně myslíte, že i kdyby ano, že bych vám to tady říkala? Proboha, vždyť je to můj syn. Heleďte, jestli chcete kafe, já vám ho klidně udělám, na to čas mám. Ale na blbé otázky čas nemám.“ Prej byli rozumní, uznali, že to je blbost se takhle ptát, ale že dělají jen svou práci.

Tlačili jsme v průvodu našeho „Velouše“, jednomístného Blaníka. A protože byla většinou hrozná zima, vždy se našlo něco pro zahřátí. Svazarm chodíval až na konci průvodu, čekalo se i tři hodiny v boční uličce, než vyrazíme a zařadíme se do průvodu.

V průvodu na 1.máje – já s Černým a Milošem Petržílkou

A to čekání jsme si zkracovali štamprlátky. A dopadlo to tak, že když jsme se konečně zařadili do průvodu, většina z nás už mrčela jak čmeláci. A jak to tak bývá v tomto stavu, vytáčeli jsme s Veloušem zatáčky bez jediného zaváhání, na rozdíl od střízlivého stavu, kde vždy něco někde přečuhovalo, rozchechtaní jako ti blázni. Náčelník nám sliboval peklo na zemi, jestli se letadlu něco stane. Průchod pod hlavní tribunou byla většinou komedie, potentáti z nás měli velikou radost, jak jsme „šťastní a optimističtí a hledíme vesele ke šťastným zítřkům“, my jsme přitom byli nacamraní jak carští oficíři. Po skončení průvodu jsme naložili letadlo na tranďák, nějaký střízlivý dobrovolník to odvezl zpátky na letiště, zbytek mužstva zapadl do nejbližší hospody, kde se dorazil pivem.

Související kategorie