Jako důchodce jsem prováděl na letišti. I když jen za okny autobusu, přeci jen u letadel. Byla to zábava. Kde jsou lidé, je vždy zábava, protože kolik je lidí, tolik je různých povah a zájmů. Tolik je i různých osobních projevů. Celý život jsem trávil v pánské společnosti, protože ženské- mechanici (nebo mechaničky?) nejsou nebo jich je žalostně málo. Pouze na začátku mé kariéry v hangáru B bylo několik ženských, které dělaly na generálkách letadel Avia 14. Ale pak jsem už žádnou nepotkal.
Člověk se kolikrát strašně splete. Byla to výprava odborářů z vesnice. Jako správný Pražák bych měl nad nimi ohrnout nos. A mezi nimi jedna paní. Ta mně vyrazila dech! Řekl jsem si: „a jéje, to zase budou hovadiny, na které se budou ptát!“ Chyba lávky! Ta paní měla jeden dotaz za druhým a všechny k věci! O letadlech a letectví měla značný přehled. „Jo naše Máňa, vona si to naštudovala, to vona dycky tak dělá, viď Máňo?“ Máňa se trochu začervenala a ptala se dál. Proč ne? Od toho tam jsem.
„Jak vás tak posloucháme, tak lítání je vlastně sranda! My se strašně v letadle bojíme, ale s vámi bychom se nebáli, nechcete letět na dovolenou s námi, my vám to zaplatíme!“ „A kam letíte?“ „Do Hurgády, poleťte s námi, my letíme, tady celá ta grupa a všichni se bojíme a tak jsme si koupili prohlídku letiště, že se potom bát nebudeme.“ „To asi nepůjde, přátelé.“ „No to je škoda, Jarda si zaplatil i kurs „Nebojte se lítat“ tady na letišti a prd, viď Jardo?“ „No jo, tam to berou také smrtelně vážně, takže se člověk bojí ještě víc, ale s vámi je sranda a se smíchem jde všechno líp!“
Obdivoval jsem jednu školu z České Lípy. Učitelky z družiny místo toho, aby byly v sobotu a v neděli doma, berou děti na výlety. Děti byly neuvěřitelně hodné. „Prosím vás, pane, jak se chodí v letadle na záchod? A můžu za letu? Nevyčůrám se někomu na hlavu?“ Vysvětlil jsem klukovi, že klidně může jít v letadle na záchod a jak záchody v letadle fungují. „No jo, ale mě se chce teď!“ Paní učitelka bafla kluka za ruku a běžela s ním na záchod. Na konci prohlídky jsem měl asi půl hodiny čas před další prohlídkou a učitelky šly se mnou na kafe. Pochválil jsem jejich skvělé děti a to, jak je mají secvičené. V tom ke mně přišla holčička: brejličky, pletenou čepici našíf. „Pane, můžu vám něco dát, když jste nám tak hezky vyprávěl?“ „A copak mi chceš dát?“ Holčička sáhla do kapsy a dala mně umolousaný bonbón, její poklad. „No děkuji ti mnohokrát, ten si schovám, to je má první odměna za provádění, toho si obzvlášť cením!“ „Danička, to je kluk v sukních! Je strašně chytrá a tak se ve škole nudí. Když děti řeší nějaký příklad, ona sedí a maluje si, a když se učitelka zeptá, proč nepočítá, tak jí řekne z hlavy výsledek a maluje si dál. Jak se nudí, tak je to strašný čert.“
Střední škola, třicet členů mezinárodního hnutí „puberta bez hranic“. Takoví jsou za trest. Nic je nezajímá, nic je nebaví a ostentativně to dávají najevo. K tomu ještě každý, komu je víc, než třicet je debil, dědek a idiot. Jediné, co je zaujalo, byly tyče v hasičárně, po kterých jezdí hasiči. Jedna dívka šla příkladem a začala se u tyče vlnit, ostatní se přidaly. Celkem jim to šlo. A mladí hasiči měli zpestření jinak nudné směny.
Děti z děcáku. Bůh ví, co mají za sebou. Paní učitelka jim trpělivě před bezpečnostním filtrem vysvětlovala, že nesmí mít nic kovového u sebe. Všechny děti prošly, ale paní učitelka pípala. Jedna holčička začala plakat, že Jiřinku nepustí, že jí zavřou. Paní učitelka vyndala z kapes pár drobných a prošla. Když jsme jeli kolem letadel, jedna holčička začala usedavě plakat. „Copak se stalo, Kačenko?“ A Kačenka otevřela baťůžek a vyndala odřeného a špinavého méďu. Jediné, co jí nejspíš zbylo z normálního života a co jí pojilo s nějakou rodinou: „Já zapomněla na Míšana, on nic neviděl a tak se těšil!“ Byl jsem z toho dojatý, a když se Honza Kubíček, řidič autobusu, zeptal, co se stalo, poprosil jsem ho, ať to vezme ještě jednou kolem letadel, protože Míšan byl v baťůžku a nic neviděl. „No jasně, pro Míšana ještě jednou!“ a otočil autobus a jeli jsme kolem letadel ještě jednou. Kačenka držela Míšana u okna, aby dobře viděl, a byla šťastná. Poděkoval jsem Honzovi, který je také letištní veterán. „Prosím, tě to je maličkost, pro Míšana všechno! Ty děti jsou fajn, tak proč jim neudělat radost? Asi jí moc v životě nepotkají.“
A tak i když kolegům na ploše tiše závidím, jsem rád, že jsem si mohl s lidmi o letadlech povídat a že je to většinou i zajímá a ten bonbón mám schovaný!
Převzato ze seriálu Vzpomínky z druhého kopce, který vychází v deníku Neviditelný pes.
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém