Za ta léta strávená na letišti jsem potkal mnoho podivných lidí. A je celkem jedno, jestli to byl zahradník, který vymýšlel zpátečku pro ponorky či ověřoval v kolečku za bouřky Archimédův zákon, nebo vedoucí čalounické dílny, který ve vzduchu, ve kterém převládal celon, vypínací acetonový lak, chodil se zapáleným doutníkem a nikdy dílna kupodivu nevybuchla. Až po letce. Jak říkal můj někdejší kolega: „Na letišti by si každý psychiatr udělal disertační práci!“
O podivném letci, kterému se říkalo Kakamil, nebo také tripl key (KKK) jsem již psal. Ten člověk byl opravdu zvláštní, velmi arogantní, sebevědomý a náladový a neznám nikoho, s kým by vyšel. Když jsem byl na starém letišti v prodejně Aviatik podepisovat svou knížku, říkal mi prodavač, že tam byl nějaký pilot a chtěl díl, ve kterém se o něm píše. „A který to je, prosím?“ „No to nevím, ale píše se tam o jednom pilotovi, co je úplný idiot a chová se jak hovado a to jsem já!“ Prodavač polkl a vzpomněl si, jak jsem psal, jak mě Kakamil vyhodil z kokpitu, když jsem potřeboval podepsat předávací protokol. „Bohužel to je ten díl, co nemáme!“ Tento letec oblažuje pozemní personál již v jiných částech světa.
Dnes ráno jsem byl podepsat denní ošetření, ale protože jsem se zasekl na jiném letadle, přišel jsem tam, když už měli cestující na palubě. „Nazdar Honzo, co se děje? Máme nějakou závadu?“ „Ne, vše je v pořádku, ostatně jako obvykle, ale nepodepsal jsem uvolnění letadla po denním ošetření.“ „No jo, ale já jsem si už tady nadepsal další let, tak to škrtni a napiš si tam, co potřebuješ a jak žiješ?“ „Cože, škrtnout něco, co napsal kapitán letadla? To je větší hřích, než se uprdnout v kostele!“ A druhý pilot na to: „no to kdybys udělal Kakamilovi, tak by tě na místě zastřelil! Nevíš, co s tím volem vůbec je?“ „Poslední zprávy jsou, že ho vyhodili i v tom Kazachstánu, nebo kde to lítal, protože se chytil s mechaniky, nevím kde je a nestýská se mi po něm. Nevíte, jestli ještě létá Koloušek?“ „Myslíš věčného druhého pilota Kolouška s jeho lahvičkou? Tak ten je v důchodu.“
Koloušek je také takové letištní zjevení. Věčný druhý pilot. Začínal na L 410, respektive od té doby ho znám. Tichý, nemluvný a vždy ve svetru s vyšitými jeleny. Ať bylo léto, nebo zima, ať bylo vedro sebevětší, vždy měl na sobě svetr s koloušky, který mu dal i tuto přezdívku. Jednu dobu na začátku osmdesátých let z něj udělali nějakým omylem kapitána a z tichého nenápadného pilota se stal přes noc neuvěřitelný buzerant. Naštěstí příchodem na Jaky se z něj stal opět druhý pilot. Pak se z nějakého neznámého důvodu stal druhým pilotem na dálkových linkách, až se dostal na A 310. Tak procházel létáním, i když podle jeho kolegů nebyl dobrým pilotem. Když létal v Indii, stalo se, že vypadly obrazovky před kapitánem. Jako kapitán tam letěl „Taťulda“, pilot tělem a duší a velký srandista. „Hele, vem to na přistání, já to tady mám slepý a jsou tam nějaký sračky a na to jejich vybavení se nedá dát!“ Nic se nedělo a tak se „Taťulda“ otočil doprava a viděl, že Koloušek kouká ven z okna, pohodlně opřený ve svém křesle. „Slyšíš, ty vole, mě to tady nejde, tak s tím přistaň!“ Opět žádná odpověď a Koloušek se stále koukal ven z okna. A tak „Taťulda“, starý klubový letec, sedal v monzunu a byl nakloněný před druhého pilota, aby se orientoval, a Koloušek dělal, jako by se ho to vůbec netýkalo. Když byli na zemi, Koloušek vystřelil z kabiny ještě před cestujícími. Takže, kromě toho, že byl špatným letcem, byl ještě posera. Následoval telefonát do Prahy, kde byly čtyři hodiny ráno a já jsem měl ten den volno. „Synáčku můj milovaný, tady je tvůj taťulda! Já vím, že Tě budím, ale já si nemám s kým popovídat, protože jsou tady samí volové! Představ si, co mě udělal ten debil Koloušek:“ a následovalo vylíčení celého průšvihu. „A tak jsem se musel napít, a protože sami pijou jenom nortoni, tak ti volám, můj synáčku!“
Já jsem zažil Kolouška v Mexiku, kde byly posádky týden v nádherném hotelu u moře. Za nějaký pakatel se tam dala dokoupit plná penze, což znamenalo ohromné švédské stoly plné neuvěřitelných dobrot a pití, jak alkoholické tak nealko co hrdlo ráčí. Když jsme přišli ráno, tedy kolem desáté do jídelny, Koloušek tam už seděl ve svém svetru. Seděl sám u stolu přeplněného jídlem. Když jsme po bohaté snídani po hodině a půl odcházeli, on tam ještě seděl. Když jsme přišli na oběd, on tam seděl a vydržel tam až do večeře. Jeho jedinou společností byla plastová třídecová láhev, kterou neopouštěl. Co měl v té lahvičce, se asi nikdy nedozvíme, ale všichni letci svorně tvrdili, že jí měl vždy u sebe i v kokpitu. To je tajemství. Možná, že tam měl nějakou „odvážnou“ vodu. Prostě, divný člověk.
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém