Jak jsem potkal legendu

• 20.10.2011 21:30
• historie

Samozřejmě, že legendy jsou různé a každé odvětví a obor má své. Třeba jsem s kamarádem jezdil po závodech F1. V Japonsku na Suzuce jsme se tak poflakovali večer po kvalifikacích kolem depa a zrovna jsme se připletli u schodiště, kde právě procházel Michael Schumacher na tiskovku. A jak tak lidí postávali kolem, tak jim srdečně potřásal rukama. Kamarád Tony byl jeden z těch šťastných – byl tak nadšený, že to vypadalo, že si ruku nebude mýt aspoň do Vánoc... Chápal jsem ho, Schumacher byla a pořád je legenda, i já uznávám.

Když jsem byl jindy s kolegou v Las Vegas dělat cosi na naší uskladněné DC-10 a po práci jsme se vraceli do hotelu, kam se nedá jít jinak než přes kasino, na schodišti do vestibulu pobíhal černej maník ve fraku a každého vítal a potřásal pravici. Když přiběhl ke mně, tak jsem vrazil ruku do kapsy a obloukem jsem se mu vyhnul. Zůstal trochu zkoprněle koukat, ale to už jsme byli v kasinu a já se ptám kolegy, co že to černoušek vyváděl. A Bob na to, jestli vím, kdo to byl a že prý „Little Richie“. Pomyslel jsem si, proč bych si měl nechat od malinkýho Ríši nechat třást rukou a dál jsem se nestaral, až mi Bob potom venku ukázal blikající billboard přes celou zeď s Ríšou v nadživotní velikosti, on totiž zrovna v kasinu účinkoval. Tak mi to došlo, uznal jsem, že jsem kulturní analfabet, ale přesto, že Richie je legenda kulturní, mně to pořád nic neříká.

Jiné kafe ovšem bylo, když jsem si v Renu mohl popovídat (i když stručně) s Panem Pilotem Peterem Besenyeim. To je legenda podle mých představ. To bych si ruku skoro nemyl taky. Ale až teprve před pár týdny se mi podařilo se setkat s člověkem, který je legendou nejenom leteckou.

Míra Slovák

Pilot, o kterém jsem slýchával ještě v době mého působení na Ruzyni. To byl legendou proto, že jednoho studeného večera v r. 1953 na pravidelně lince PRG-BRQ otočil po startu DC-3 zhruba o 180 stupňů a po dosti dobrodružném letu přistál ve Frankfurtu. Zbytek posádky a někteří cestující to sice neocenili, ale kapitán přece rozhoduje, kam se letí, ne? Tehdy 23lety kapitán se jmenoval Míra Slovák a právě začínal nový život.

 

Vzpomínka na OK-WDZ

Když jsem se objevil v Kalifornii já, bývalý kolega Jarda se mi zmínil, že Míra má firmu na letišti v Santa Paula. Říkám: „Jardo, tomu chlapovi bych rád potřás rukou“. Jarda tvrdil, že to není problém – „Zajeď na letiště, najdi ho a je to“. Neměl jsem však odvahu a neměl jsem ji dlouho. Když jsem na závodech v Renu slyšel jeho jméno jako čestného marshalla závodu, tak už jsem obcházel věž, že ho najdu; ale pak se mi zdálo, že bych se asi vnucoval, tak jsem to zase vzdal. Jmenování čestným marshallem měl plně zaslouženě – m.j. zvítězil v prvním závodě „Reno Air Races“, kdy na letadle Grumman F8F „Bearcat“ pobil skutečně závodnické veterány – byl to jeho první závod vůbec.

A jak čas utíkal, tak jsem objevoval, že Míra Slovák je legenda skutečná – nejenom v létání. Jako několikanásobný vítěz závodu rychlých člunů je mezi legendami motorových sportu v „Hall of Fame“. K závodění na lodích ho přivedl pan Boeing (syn zakladatele firmy Boeing), pro kterého Míra létal jako osobní pilot.

Míra kočíruje Miss Wahoo

A jak jsem tak objevoval, pomalu jsem sbíral odvahu Míru najít, což by neměl být problém – má přece firmu v Santa Paula. Hmmm, tak to bejvavalo. Najednou jako by se země slehla. Poslední zpráva byla, že odešel do penze na Floridu. A jednou jsem už byl hodně blízko; dostal jsem telefon na krajana, který s ním měl kdysi dosti blízký kontakt. Už jsem se těšil, zavolal jsem, ale bohužel pan krajan mě zklamal, že prý nemá zdání (později jsem zjistil, že věděl, ale nepověděl, prevít). Až náhle...

Na jednom málem hezkém letišti v Jižní Kalifornii jsem si povídal s místním členem a diskutovali jsme rozdíly v malém létání na obou březích Atlantiku (ty rozdíly mne fascinují dodnes). Když zjistil, jaký je můj původ, nasměroval mne na hangár, kde se prý nachází maník, který moc nemluví anglicky a má tam česká éra. No a v hangáru bylo pár L-29 a z pod jedné čouhaly nohy Vládi H. Chvíli koukal nevěřícně, ale pak jsme si sedli a trochu povídali. Se zájmem jsem si prohlížel fotky na stěnách, poslouchal vysvětlování, co je na nich, když se náhle zmínil, že: „tady jsem, když jsme s Mírem Slovákem převáželi L-39 na Maltu“. Nejdřív jsem si dál bradu zpátky a potom si vyškemral slib, že mi dá na Míru kontakt.

Dost měsíců se nic nedělo. Až jednou jsem se stavil v místním Wallmartu v McDonaldu na zmrzlině, když mi zvoní mobil. Protože kolem vřískaly děti, tak jsem moc nerozuměl, jenom že volá nějaká Ingrid, a že je v sousedství a taky něco o Slovákách. Nejdřív mne napadlo něco v souvislosti se Slov-airem, že je tu třeba nějaký exkolega a chce se sejít. Kvůli tichu jsem utekl do auta a požádal o zopakování. No a byl jsem rád, že jsem seděl. Ingrid je manželka Míry Slováka, a že tedy má pro mne na Míru telefon. Takže večer jsem zavolal (pořád ostýchavě). Samozřejmě se Míra zajímal, proč ho sháním a na moji odpověď, že bych mu rád potřásl rukou se jen nevěřícně usmál a řekl, že to je to nejmenší, co pro mne může udělat. Povídali jsme si aspoň dvě hodiny a domluvili jsme se, že ho můžu navštívit při mém příštím volnu. Letěl jsem do San Diega, kde mne vyzvedl (absolutně mě nenechal rentovat auto) a odvezl asi 50 mil k sobě domů, kde jsem i osobně poznal jeho ženu.

Fornier RF-4D bude zase létat

Bücker Jungmann (C-104) N7075 z roku 1947

Cestou jsme se stavili v jeho hangáru, kde má krásnou původní C-104ku, vyrobenou r. 1947 v Praze a v druhém hangáru, kde uvádí do letuschopného stavu motorový větroň Fournier RF4D (se sériovým 36koňovým motorem VW), který mu vyrobili v Německu a kterým potom přeletěl úspěšně Atlantik, aby ho po 8 500 uletěných mílích díky střihu rozbil a sebe pořádně rozlámal 15 metrů před prahem přistávací dráhy na cílovém letišti v Santa Paula a místo slavnostní večeře strávil sedm dní v bezvědomí.

Cesta přes Atlantik

Zakončení letu přes Atlantik

Původně jsem plánoval se domů vrátit ten samý den, ale nestihnul jsem to. Stěny jeho pracovny jsou obložené desítkami diplomů, cen a trofejí. Krabice a krabice fotografií, novinových článků, obsahující stovky informací, že by toho bylo na slušnou knihu. Byl jsem jako u vytržení a Míra ochotně vysvětloval, popisoval, vzpomínal. Detailně zachycena havárie na vodním kluzáku „Miss Wahoo“ na jezeře Washington u Seattlu, kdy mu explodoval ponton a on při 240 km/h opustil člun skrz přední sklo. Když ho helikoptérou vylovili, tak v nemocnici zjistili, že někde v lodi nechal 22 zubů a doktoři potřebovali 160 štychů, aby mu dali úsměv tam, kam patří. Při jiném závodě zastavil a vytáhl z vody soupeře, který havaroval a v bezvědomí by se zřejmě utopil.

Před startem

Tréninková jízda

Ukázalo se, že Míra nejen umí nejen dobře lítat a řídit závodní čluny, ale umí i perfektní steaky. Tak jsem si pod korunami palem a makademií pochutnával na steaku a dobrém vinu a jenom tiše poslouchal, jak to bylo s Mírovým úletem, o jeho následném odsouzení k trestu smrti, příletu do Ameriky bez znalosti angličtiny (jak důvěrně to znám :-) ). Následovalo létání s práškovacím letadlem až ke kapitánské sedačce u Continentalu od DC-3 přes B-707, DC-10 až po B-747. To vše proložené historkami ze závodění, seznámení s osobnostmi slavnými (za vítězství v Presidentském poháru mu cenu osobně předal a blahopřál president Eisenhover), i méně slavnými. To, že je tady znám jako „Flying Czech“ samo o sobě něco znamená.

President Eisenhower předává Mírovi Slovákovi pohár

Cítil jsem se velice dobře ve společnosti člověka, který prožil za jeden život tolik, že je to téměř neuvěřitelně, poslouchal jeho zážitky a zkušenosti, měl jsem radost, že ten člověk je krajan a na druhou stranu jsem byl smutný při poslouchání těch méně dobrých zkušenosti, kde byly podrazy všech kalibrů a bohužel kdy ty největší podrazy byly „obdržené“ od krajanů (jak důvěrně to znám :-() Večer to byl fajnový, jenom párkrát přerušený odběhnutím pro pejska, který si udělal výlet do vzdálenějšího koutu zahrady, kde by mohl lehce posloužit jako večeře kojotovi.

Ráno jsem poděkoval paní domů za pohostinnost a Míra mne odvezl do San Diega na odlet. Neodpustil jsem si poznámku, že Ingrid musela být za mladá úžasná kočka. S úsměvem souhlasil: „Absolutně přírodní nordická kráska bez gramu make-upu; a nedovedeš si představit, kolikrát mi dala košem.“

A samozřejmě, že jsem Míroví rukou potřásl, a vím, že jsem potkal nejenom legendu, ale zároveň poznal fantastického člověka. Hluboce si vážím jeho přátelství.

Míro, moc děkuji

Související kategorie